Helenisin blog

Vitam Vas

Homosexualni panovnici evropy

EPOCHA - ČLÁNEK
Homosexuální panovníci Evropy 
Utajení gayové na trůnech

Ponurý evropský středověk zapomněl na zlatou dobu antického Řecka, kde spartský zákonodárce Lykurgos prohlásil, že „nikdo nemůže být řádným občanem, když nemá v posteli přítele“ a spisovatel Lukiános mu přizvukoval myšlenkou: „Manželství se sice nutné, protože udržuje život, ale láska k chlapcům je výsadou moudrých, neboť u žen je nemyslitelná dokonalá ctnost.“

Zálibu ve sličných mladících dokonalých těl měli takřka všichni antičtí myslitelé od Sokrata až k Aristotelovi a proslulá Platonova škola Akademia, podle níž se nazývají dnešní vědecké instituce, byla ve skutečnosti spíše gay klubem. Ještě o nejslavnějším římském vojevůdci a státníkovi Gaiu Iuliu Caesarovi se pro jeho bisexuální náruživost uštěpačně říkávalo, že je „manželkou všech mužů a manželem všech žen“.

Leč křesťanství označilo homosexualitu za sodomii a postavilo jí naroveň pohlavního styku se zvířaty. Přitom sodomie byla smrtelným hříchem, který se trestával upálením na hranici. Ještě v osvíceném 19. století se populární britský spisovatel a dramatik Oscar Wilde ocitl kvůli své homosexualitě ve vězení.

Richard Lví srdce: Král v podezření

V našem značně liberálním 21. století se můžeme jen dohadovat, který ze známých středověkých panovníků středověku byl ve skutečnosti gayem. Podezření z homosexuality padá především na známý rytířský idol, proslulého anglického krále Richarda I. Lví srdce.

Je zvláštní, že tento symbol pravého rytířství byl zcela nevšímavý k ženám a ani se nám nedochovala žádná legenda o nějakém jeho milostném románku. Když už bylo Richardovi čtyřiatřicet, matka Eleonora Akvitánská ho oženila s Berengarií Navarrskou, princeznou z bezvýznamného pyrenejského království Navarra. Svatba se neodehrála v Anglii ale na Kypru během Richardovy cesty na křížovou výpravu do Svaté země. Anglický král se na ni vyšňořil do růžového vojenského kabátce protkaného vyšitými stříbrnými půlměsíci a na hlavu si nasadil šarlatovou čapku s volavčími péry. Své nevěstě se však příliš nevěnoval a celá svatební slavnost byla sice oslnivá ale evidentně pouze formální. Však také Richard s Berengarií prakticky nežil a nezanechal žádného potomka. Anglii po něm, jak známo, zdědil jeho mladší bratr Jan Bezzemek.

Pokání anglického krále

Před Richardovou svatbou se za jeho pobytu na Sicílii odehrála zvláštní událost, kterou zaznamenali četní kronikáři. Někdy v únoru 1191 se anglický král objevil navzdory panující zimě s nepokrytou hlavou a obnaženým trupem před jedním chrámem v Messině, poklekl na kamennou dlažbu a vykonal veřejnou zpověď. Podle svědectví kronikářů se vyznal z „hříchů proti přírodě“, aniž je však dále rozváděl, někteří se však zmiňují o „sodomii“. Jak už jsme si pověděli, tak býval ve středověku označováno nejen obcování se zvířaty, ale i sex mezi osobami stejného pohlaví.

Neznáme žádné bližší podrobnosti a ani není divu. Středověk zahnal homosexualitu do těch nejtemnějších koutů a kronikáři, vesměs osoby duchovního stavu, si netroufali o něčem takovém utrousit byť sebenepatrnější zmínku. Ostatně i Richardova veřejná zpověď svědčí nejspíše o jeho obdivuhodné statečnosti, byť při ní nepřiznal nic konkrétního.

Eduard II.: Statný a zženštilý

Na anglickém trůnu seděli i další homosexuální panovníci. Neblahé proslulosti dosáhl Eduard II., který byl korunován v roce 1307. Kronikář Jean Froissart o něm napsal, že „byl slabý, nemoudrý a zbabělý“. Známý francouzský spisovatel André Maurois ho zase ve svých Dějinách Anglie charakterizoval touto větou: „Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň.“

Eduard II. se obklopil mladými důvěrníky neurozeného původu, mezi nimiž favorizoval zejména jistého Gaskoňce Petra Gavestona. Kvůli němu dokonce opustil svoji manželku Izabelu Francouzskou, dceru francouzského krále Filipa Sličného, údajně jednu z nejkrásnějších žen té doby. Rozzlobená královna si pak našla milence sira Rogera Mortimera a spolu se pokoušeli krále svrhnout. Když se angličtí baroni vraždou zbavili Gavestona, vybral si Eduard II. nového favorita, jistého Huga Spencera, kterému svěřil veškerou moc v království. Hugo vládl velmi nevybíravým způsobem a ve snaze potlačit jakoukoliv opozici, přemluvil krále, aby dal dvaadvacet předních anglických šlechticů zatknout a popravit.

Nakonec se Izabele a Mortimerovi podařilo s pomocí vojska henegavského hraběte Jana I. v roce 1327 krále svrhnout a dosadit místo něj jeho šestnáctiletého syna Eduarda III., budoucího vítěze bitvy u Kresčaku. Eduard II. se pak ocitl ve vězení na hradě Berkley, kde později zašel hrůznou smrtí - stráže ho nabodly na rozžhavené železo.

Richard II.: Ctitel kultu sv. Eduarda?

Homosexuální byl pravděpodobně i další anglický panovník Richard II., manžel dcery našeho Otce vlasti Karla IV. Anny. Také on se, podobně jako Eduard II. , obklopil mladými oblíbenci, vesměs z řad nižší šlechty, a musel čelit nespokojeným lordům, tedy vyšší šlechtě. Vzhledem k příbuzenskému vztahu si dopisoval s českým králem Václavem IV. a dokonce ho do Anglie zval. Lucemburk se však při své nechuti k dlouhým cestám raději omluvil. Richard II. si pak alespoň vyžádal jezdeckého koně z tehdy proslulého českého chovu, pro něhož si do Prahy poslal svého dvořana Sithilla.

Už v letech 1386 až 1388 se však anglický král střetl s opozicí lordů, musel se podrobit a na čas podřídit kuratele svých strýců. Přitom osm z jeho oblíbenců bylo parlamentem odsouzeno k smrti. Královna Anna Česká přitom dokonce na kolenou prosila jednoho z Richardových strýců Tomáše Woodstocka, vévodu z Gloucestru, o život pro odsouzeného Simona de Burley, někdejšího králova vychovatele. Pořídila jen do té míry, že de Burley nebyl vláčen koňmi po londýnských ulicích a pak oběšen, ale pouze sťat. Přesné příčiny vzpoury proti králi nejsou dostatečně zřejmé. Kronikáři obecně hovoří pouze o tom, že Eduard podléhal špatnému vlivu některých svých rádců a důvěrníků. Na čas byl pak nucen se podřídit a vládnout pod dozorem lordů. Jenže ani to ho nepoučilo.

Dvanáctileté manželství Richarda II. s Annou Českou zůstalo bezdětné. Po její předčasné smrti se sice panovník znovu oženil s francouzskou princeznou Isabelou, ale ani s ní nezplodil potomka. To samozřejmě vyvolávalo u současníků lecjaké podezření. Podle některých letopisců prý Richard II. jako údajně ctitel kultu sv. Eduarda vyznavače složil slib čistoty a zřekl se sexu. Kronikář Thomas Walshingham však naznačil, že měl až nápadně vřelý vztah k některým svým důvěrníkům. Nakonec ho šlechta svrhla z trůnu a uvěznila na hradě Pontecraft, kde v únoru roku 1400 zemřel.

Václav IV.: Byl skutečně na hošany?

Stín podezření z homosexuality padá i na zmíněného českého krále Václava IV., který, jak napsal německý historik Leopold von Ranke, „začal vládnout jako dítě a v dospělosti vládl jako dítě“. Zvláštní je už jeho někdy velmi zjevný odpor k ženám a také jeho údajná neplodnost. Připomeňme si, že z žádného ze svých dvou manželství nám nezanechal potomka. Jeho první žena Johana Bavorská tragicky zemřela 31. prosince 1386 na Karlštejně na následky pokousání velkým loveckým psem. Václava se královnina smrt nijak nedotkla a v době jejího pohřbu si klidně odjel na hrad Žebrák. Stejně tak chyběl na korunovaci své druhé ženy Žofie. Něco takového je s předpokládaným normálním chováním královského chotě jen těžko slučitelné.

Václavovu druhou choť, Žofii Bavorskou, přivedl na pražský dvůr jako půvabné teprve třináctileté děvčátko její strýc Fridrich Wittelsbašský. Zřejmě tak učinil zcela záměrně. Už před tím totiž selhal jeden pokus oženit ovdovělého panovníka s princeznou Janou, dcerou aragonského krále Jana I. Třebaže kronikář Václav Hájek z Libočan v souvislosti s prý záletným králem zaznamenal pověst o jeho milence lazebnici Zuzaně, mohlo být ve skutečnosti všechno trochu jinak.

Kroužek bujarých kamarádů

Václav IV. se od mládí obklopoval nejrůznějšími oblíbenci a důvěrníky z řad nižší šlechty a dokonce i měšťanstva jako byli Jíra z Roztok, Těma z Koldic, Jan Čúch ze Zásady, Štěpán z Opočna či Zikmund Huler. Proč se král stýkal právě s nimi a nevybíral si raději představitele vyšší šlechty, z nichž si tak udělal nepřátele na život a na smrt?

Původem nemajetní zemani jako Jíra z Roztok a měšťanští synkové nevalných mravních zásad jako Zikmund Huler si za pochlebování panovníkovi, přípravu divokých honů a bujarých pitek kupovali královu přízeň, královské úřady a nemálo se přitom na úkor království obohacovali. Náboženský myslitel a sám drobný zeman Tomáš Štítný ze Štítného na ně nepřímo kriticky narážel a zároveň nabádal Václava IV., aby změnil svůj vztah vůči nim: „Počestno jest také králi nemieti obyčeje s chaternými a s lehkými lidmi, aby nezlehčil úmysl jeho.“ Nemohli být tito panovníkovi důvěrníci, na nichž přes všechny problémy lpěl, také jeho milenci?

Český král vzorem elegance

A proč se Václav uchyloval do odlehlých loveckých hradů a příliš se nezdržoval v Praze? Bylo to jen proto, že měl údajně zálibu v samotě a rád lovil? Co když skutečný důvodem těchto útěků byla potřeba přísného soukromí, v němž by se mohl se svými milenci oddat svým přirozeným sklonům. A co pověsti o tom, jak se anonymně pouze v doprovodu kata toulával po pražských krčmách? Nevyhledával přitom ve skutečnosti stejně sexuálně orientované mladé muže? Mnohé se zdá naznačovat rovněž Václavova záliba v módním oblékání výstředních barev. Rád nosíval úzké nohavice, každou jiné barvy, a krátké přiléhavé kabátce z drahých látek. Však byl současníky považován za osobnost, která udává tón dobové eleganci. Dokonce bychom mohli tvrdit, že se oblékal jako gayové, kteří na sebe rádi upozorňují poslední módou jasných barev. Podobně je podezřelé i královo časté střídání nálad a prudké záchvaty hněvu odpovídající spíše chování hysterické ženské anebo stresovaného homosexuála.

Augustinián Ondřej z Řezna o Václavu IV. napsal, že „jej učinila proslulým špatná pověst…“. A pražský kanovník Pavel Židek k tomu o panovníkovi dodal, že „panny, paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi, kázal před sebú milostníkóm hřešiti, vzda-li by se jemu zachtělo“. Podle Židka byl tedy Václav voyeur, tedy vzrušoval se pohledem na souložení jiných lidí, protože sám nebyl schopen normálního pohlavního styku. Kanovník to opsal důvtipným výrazem - „když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi“. Možná chtěl tímto způsobem překonat zálibu ve stejném pohlaví a zbavit se homosexuální orientace. Vždyť, jak už jsem se zmínil, homosexualita bývala ve středověku považována za ten nejtěžší zločin a králi by přes vysoké postavení a dynastický původ mohlo prozrazení jeho odlišnosti způsobit vážné obtíže. Ostatně kdo ví, zda k prozrazení opravdu nedošlo. Potom by jeho dvojí zajetí a věznění, stejně tak sesazení z říšského trůnu a zbavení titulu římského krále mělo zcela jiné vysvětlení.

Jindřich III.: „Princ sodomský“

Příchod renesance uvolnil okovy, jimiž gotika spoutala smyslnost a sexualitu. Homosexuální sklony měli zřejmě náboženský myslitel a humanista Erasmus Rotterdamský, malíř a vynálezce Leonardo da Vinci či další z renesančních géniů sochař, malíř a básník Michelangelo Buonarroti. Mezi stejně založené muže zcela zjevně patřil i Jindřich III., poslední francouzský král z rodu Valois.

Jeho cesta na trůn byla poněkud složitější. Jako v pořadí třetí syn francouzského krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské neměl doma příliš velké šance na uplatnění, a proto nepohrdl polskou korunou. V roce 1573 skutečně usedl na trůn na krakovském královském hradě Wawelu, ale dlouho tady nepobyl. Když v následujícím roce nečekaně zemřel jeho starší bratr Karel IX.. a rázem se tak uprázdnil francouzský trůn, Jindřich III. práskl v Krakově do bot. Aby se vyhnul jakýmkoliv komplikacím a složitým jednáním s polskými stavy, utekl v noci z 18. na 19. června 1574 z Wawelu a jeho francouzští dvořané ještě za ním stačili strhnout dřevěný most. Na účet Poláků, kterým utekl král, se tehdy bavila celá Evropa. Přisadil si i rožmberský kronikář Václav Březan, který si zlomyslně zaveršoval: „Poláci užralí, krále ztratili.“

Jaký však byl Jindřich III., který opustil polský trůn, aby usedl na trůn v rodné Francii? Po pravdě řečeno, pro žádnou z obou zemí, kde kraloval, nebyl právě velkou výhrou. Nápadně vysoký a hubený panovník zženštilého chování, ověšený šperky a přehnaně naparfémovaný, neustále obklopený houfem svých mladých milenců, odpuzoval už svým zjevem. Zvláště když se rozneslo, že se na některé dvorské slavnosti obléká jako žena. Však se mu také už v mládí začalo přezdívat „princ sodomský“. Nakonec skončil rukou vraha - dominikánského mnicha Jacquese Clementa, který se pod falešnou záminkou domohl u něho přijetí a bodl ho do břicha.

Protože Jindřichovo manželství s Luisou Lotrinskou zůstalo bezdětné, což vzhledem k jeho sexuální orientaci nepřekvapuje, vymřel jím rod Valois a na trůn usedl jeho vzdálený bratranec Jindřich Navarrský z rodu Bourbonů.

Ludvík XIII.: Svatební noc ve čtrnácti

Dalšího francouzského krále s nápadnými homosexuálními sklony, Ludvíka XIII., jistě dobře znají čtenáři Dumasových Tří mušketýrů. V pouhých čtrnácti letech byl oženěn se stejně starou dcerou španělského krále Filipa III. Annou, nazývanou pro svůj habsburský původ Rakouská. Při svatební noci zůstaly s novomanželi v ložnici dvě porodní báby, které pak měly potvrditi, zda bylo manželství naplněno. Tak se to od nich žádalo a tak to také tak řekly. Ve skutečnosti se oba čtrnáctiletí novomanželé vzájemně ani nedotkli. Ludvík měl k ženám vyslovený odpor, Anny se bál a prchal od ní, jak mohl nejdál.

Čím více se Ludvík stranil své manželky, tím více vyhledával společnost mladých mužů a nikterak mu nevadilo, že to byl třeba jen komorník, kočí nebo lovčí. A tak se stal jeho oblíbencem jistý Charles Albert de Luynes, původně vrchní sokolník u královského dvora. Učinil z něho svého favorita, nehnul se od něho ani na minutu a dokonce si ho nastěhoval i do své ložnice, kde spolu spali. Chudák Anna Rakouská byla ráda, když svého manžela potkala alespoň občas u oběda. Za to Luynes se během několika měsíců stal generálním guvernérem Normandie, pak vévodou, pairem a nakonec obdržel nejvyšší francouzský šlechtický titul, Ludvík ho jmenoval connetablem.

Do snah povzbudit králův zájem o sex s vlastní manželkou se svérázným způsobem zapojila i jeho nevlastní mladší sestra Marie Kristina. Když se vdávala za Viktora Amadea, dědičného prince savojského, pozvali mladého panovníka i s Luynesem do své ložnice, aby byli přítomni jejich svatební noci. Kristina přitom doufala, že jejich názorný příklad povzbudí bratrův sexuální apetit a touhu po vlastní ženě. Jenže ani tato erotická reality show se u Ludvíka nesetkala s žádoucí reakcí. Odmítl po „představení“ odejít do královniny ložnice a dokonce se prý rozplakal.

„Miláčku, co je ti?“

Jedním z milenců Ludvíka XIII. byl Henri Coiffie de Ruzé markýz Cinq-Marse, andělsky půvabný mladíček, kterého mu obstaral kardinál Richelieu. Král ho zahrnoval zlatými šperky a penězi a starostlivě sledoval každé hnutí v jeho obličeji. Jakmile s markýz s tváří cherubína trochu zaškaredil, hned mu celý zoufalý líbal ruce a rozčileně přitom koktal: „Miláčku, co je ti? Co pro tebe mohu udělat?“ Cinq-Mars brzy nemohl svého zbožňovatele ani vystát a odmítal docházet každou noc do panovníkovi ložnice.

Soudobý francouzský spisovatel Tallemant des Réaux zanechal o Cinq-Marsovi následující svědectví: „…Řekli jsme, jak šíleně ho král miloval. Fontrailles vyprávěl, že jednou v Saint-Germain nečekaně vstoupil do pokoje pana Cinq-Mars a překvapilo ho, jak se nechává natírat od hlavy k patě jasmínovým olejem. Když si lehal do postele, řekl mu nejistým hlasem: - Takhle je to lepší. Chviličku na to někdo zaklepal, přišel král. Zdá se, jak řekl syn nebožtíka Lhuilliera, jemuž to vyprávěli, že se natíral olejem před zápasem. Vyprávěli mi také, že na nějaké cestě si král šel lehnout už v sedm hodin. Byl značně odstrojený, sotvaže měl noční čepičku. Dva velcí psi skočili na postel, celou ji rozhrabali a začali krále olizovat. Poslal pana de Cinq-Marse, aby se svlékl, a on se vrátil vyzdobený jako nevěsta. - Lehni si, lehni si, řekl mu král netrpělivě. Vyhnal psy ven, ale nenechal znovu ustlat postel, a jeho milec ještě nebyl uvnitř, a on už mu líbal ruce. Když shledal, že pan de Cinq-Mars na jeho velké zanícení příliš neodpovídá, neboť je srdcem jinde, řekl mu: - Ale co je ti, drahý příteli? Co chceš? Jsi tak smutný. Nierte (jednalo se o králova prvního komorníka), zeptej se, co ho zlobí; řekni mi, viděl jsi takovou přízeň? Nechával Cinq-Marse špehovat, aby věděl, jestli tajně někam nechodí…“

Nakonec však králův milenec markýz Cinq-Mars dopadl tuze špatně. Pro údajné spiknutí proti svému někdejšímu protektorovi kardinálu Richelieuovi byl odsouzen k smrti a popraven. Kat nebyl příliš zručný a usekl mu hlavu teprve druhou ranou. Ludvíka XIII. jeho konec nijak nevzrušil.

Jan Bauer

Lesbická manželka Josefa II.

První manželka budoucího rakouského císaře Josefa II. Isabela Parmská byla mimořádně půvabná, mírná, citlivá a vzdělaná. Mladý pár se zdál být ztělesněním dokonalého štěstí. Někdy v průběhu společné cesty do proslulého rakouského poutního místa Mariazell Isabela otěhotněla. Jenže jakmile se přihlásily první příznaky gravidity, začalo se měnit i chování Josefovy manželky. Propadala trudomyslnosti a obavám, že při blížícím se porodu zemře. A právě v této kritické době se stala její důvěrnicí Josefova sestra Marie Kristina. Jejich vztah brzy přerostl rámec pouhého přátelství mezi dvěma mladými ženami. Isabela nazývala svou švagrovou něžně Mimi a zahrnovala ji vášnivými dopisy: „Největší radost mám, když Tě vidím a mohu být s Tebou… ten neklid už nevydržím, nemyslím na nic jiného než na lásku k Tobě. Věř mi, nejmilejší … miluji Tě k zbláznění, jenom kdybych věděla proč? … Co se ale dá dělat, když znám Tebe.“ Isabela své vášnivé lásce zcela propadla a její poměr k Marii Kristině zjevně přerostl do tělesné sexuality. Svědčí pro to i skutečnost, že se obě mladé dámy vzájemně obdarovaly nočníky a Isabela přitom vyjádřila naději, že si Mimi při jeho použití na ni vždy vzpomene. Jindy ji napsala tato vše prozrazující slova: „Doufám, že tě dnes o půl jedenácté uvidím. Ještě jednou adieu, líbám Tvou rozkošnou prdelku…“ Josef svoji manželku hluboce miloval a po její smrti na ni vzpomínal slovy : „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel.“ Císař snad do konce života netušil, že žil s lesbičkou.

Richard I. Lví srdce (1157-1199)

Tento syn Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské, který po otci zdědil anglický trůn, byl vzorem rytířského krále a hrdinou trubadúrských písní. V letech 1190 až 1192 vedl s francouzským králem Filipem II. Augustem křížovou výpravu do Svaté země. Při tomto tažení v roce 1191 dobyl Kypr a o rok později uzavřel mír se sultánem Saladinem. V Palestině proslul mnoha hrdinskými činy, například údajně jedním mávnutím mečem přesekl arabského jezdce. Když se jen s malým doprovodem a v přestrojení za templářského rytíře vracel do Anglie, zajal ho u Vídně rakouský vévoda Leopold Babenberský. Poté ho vydal císaři Jindřichovi VI., který ho propustil až v roce 1194 za vysoké výkupné. Doma v Anglii se dlouho nezdržel a po měsíci se vydal bojovat do Francie, kde nakonec padl.

Ludvík XIII. (1601-1643)

Byl nejstarším synem prvního francouzského krále z rodu Bourbonů Jindřicha IV. Navarrského a Marie Medicejské. Poté co usedl na trůn, prosazoval protihabsburský kurs, ačkoliv jeho manželka Anna Rakouská pocházela z větve španělských Habsburků. Za jeho vlády došlo k omezení vlivu francouzských protestantů - hugenotů. Přesto od roku 1635 zasáhla Francie do třicetileté války na straně protestantských zemí. Ludvík XIII. byl velmi slabým panovníkem, za něhož ve skutečnosti vládl obratný kardinál Richelieu jako první ministr. Třebaže byl tento král zjevně homosexuálně orientován, měl s Annou Rakouskou dva syny - Ludvíka a Filipa. První z nich se stal jako Ludvík XIV. jedním z nejslavnějších francouzských vládců a přezdívali mu král Slunce. Naopak druhý, Filip, byl slaboch a budižkničemu, který zdědil po otci homosexuální orientaci.