Helenisin blog

Vitam Vas

Ludvik II

Proč Ludvík II. Bavorský zešílel? Proč Ludvík II. Bavorský zešílel?


Stavitel pohádkových zámků

Proč Ludvík II. Bavorský zešílel?

Je 10. března roku 1864. Na bavorský trůn usedá nový král. Poddaní, stejně jako mocní vladaři okolních zemí, ho zatím nazývají Ludvíkem II. Bavorským. Už zakrátko si o něm ale budou všichni šuškat jako o Pohádkovém či Šíleném králi. Celý svůj život totiž zasvětí hudbě Richarda Wagnera a honosným zámkům.

Ludvík pochází ze starobylého rodu Wittelsbachů, který stojí v čele Bavorska nepřetržitě již sedm staletí. Je si tak vědom tradice, kterou reprezentuje. Na druhou stranu, jen před krátkou dobou oslavil 18. narozeniny a ještě nestačil poznat, co to vlastně obnáší žít život mladého nevyrovnaného muže, natož nově ustanoveného panovníka. Tvrdá výchova ho totiž k tomu nepřipravila právě nejlépe…

Bavorsko má navrch
Ludvík se narodil 25. srpna roku 1845. Tedy v době, v níž celistvé Německo v dnešním slova smyslu neexistuje. Jednotlivé státečky jsou od pradávna rozdrobeny a svou moc nad nimi vykonávají knížata. Právě Bavorsko ale všichni v polovině 19. století počítají mezi hlavní země, z nichž by mohla iniciativa na opravdové sjednocení Německa vzejít. Není divu. Vždyť ho obývají více než čtyři miliony lidí, což je na tu dobu impozantní číslo. Bavorsko ostatní německé státy převyšuje i rozsahem území a finančními prostředky, které má k dispozici. Ovšem, jaký celá věc vezme směr, si troufá odhadnout jen málokdo.

Musí se učit 12 hodin denně
Ludvík tak prožívá své dětství v opravdu složité politické situace, jíž ještě více rozjitřil revoluční rok 1848. Následníkovi trůnu jsou tehdy ale pouhé tři roky, a tak jistě nevnímá žádný z problémů, které spadly do klína jeho dědečkovi Ludvíku I. (1786–1868). Ten se v osudném roce 1848 musí nakonec vzdát trůnu hlavně kvůli svému skandálnímu vztahu se španělskou tanečnicí Lolou Montezovou.
Pozdější Pohádkový král zatím spíše pozoruje a nechápe svého otce, který se po dědečkovi ujímá moci a začíná zemi spravovat jako Maxmilián II. (1811–1864). Nelibě nese, že se mu rodiče téměř přestávají věnovat a nutí ho jen a jen studovat. „Jsi přece prvorozeným, a tak musíš být co nejlépe připraven na svou královskou roli,“ připomínají mu. Ludvík se musí učit až 12 hodin denně, a to i předměty, které upřímně nesnáší. Najde si však jednoduchý způsob odporu, který užívá až do své smrti. Utíká totiž před všemi. Ne doopravdy, ale jen v duchu.

Pokusí se zabít bratra
Sedí dál poslušně na svých soukromých hodinách, ale živě si představuje výjevy z knih, které tak miluje. Na učení vůbec nemyslí. Ve své dětské fantazii si vytváří obrazy sebe sama, na nichž obléká rytířskou zbroj a stává se statečným a ctěným hrdinou středověkých legend (na ně ostatně naráží všude – ve výzdobě bavorských zámků i v oblíbených lekcích literatury a historie). Ludvík má ale i jiný vzor – francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715). Jeho pohádkově krásné Versailles nenechá následníkovu fantazii ani chvíli na pokoji. Sám si zatím užívá královské rezidence v Mnichově, objevuje architektonické krásy jejích 500 pokojů. Zkouší různé stavby navrhovat a promyšleně skládá jejich modely z jednotlivých kostiček stavebnice a doufá, že jednou své smělé plány zrealizuje.
Na snění jistě není nic špatného, ale Ludvík se již v dětském věku začne projevovat více než nevyrovnaně. Téměř neustále je uzavřený sám do sebe a s nikým se nechce příliš bavit. Když rádci vybízejí jeho otce, aby se synovi věnoval při každodenních otázkách, král odpovídá: „Ale co mu mám vyprávět?! Vždyť můj syn se vůbec nezajímá o to, co mu ostatní říkají!“ Svůj vztek a pocit panovnické nadřazenosti, který v něm ostatně již od narození okolí pečlivě pěstuje, Ludvík často obrací proti svému mladšímu bratrovi Ottovi. Dokonce se ho pokusí několikrát zabít...

Rodiče nahradí chůva
Má-li Ludvík k někomu opravdu vřelý a kladný vztah, pak je to jeho chůva Sibylle von Meilhausová. Právě ona totiž chlapce na rozdíl od rodičů vnímá a i když už není ve službách budoucího panovníka, stále neúnavně odpovídá na dopisy opuštěné mladíka, jimiž jí horlivě zásobuje. Sibylle tak ví o Ludvíkově lásce ke středověké mystice a ihned si na něj vzpomene, když náhodou v divadle navštíví jednu z oper v té době věčně zadluženého Richarda Wagnera (1813–1883). Opět dopisem upozorňuje „svého“ Ludvíka na dílo zrovna se prosazujícího skladatele.

Až ti bude patnáct
Následník se snaží uprosit své rodiče, aby ho na některou z Wagnerových oper pustili, ale není mu to nic platné. Wagner pochází z Pruska (mezi Bavorskem a Pruskem to tehdy pěkně skřípe) a ještě k tomu se o něm, stejně jako o jeho díle, neříkají zrovna nejlepší věci. Maxmilián tak prozatím absolutně zakazuje svému synovi návštěvu Wagnerových kusů. „Počkej si, až ti bude aspoň 15 let,“ říká synovi. A tak tedy Ludvík čeká.
Čas si krátí četbou Wagnerových knih a ty opět doslova hltá. Snad se ani nenaděje a v roce 1861 napjatě čeká v mnichovském divadle na první tóny Wagnerova Lohengrina. Ani nedutá, skvěle se baví a napadá ho: „Je to o tolik lepší, než jsem si představoval!“ Absolutně propadne Wagnerovu kouzlu. To ho až do konce života nepustí.

Láska k Sissi, ale i k mužům
Ludvík prožije první roky 60. let 19. století celkem v poklidu. Nikterak na něj nepůsobí vyhrocená politická situace ohledně území Šlesvicko-Holštýnska, které momentálně postrádá hlavu státu a ocitá se v ohnisku sporů o nástupnictví. „Nejsem přece ještě hlavou státu, a tak si můžu konečně užívat a věnovat se tomu, co mě baví,“ myslí si nejspíš Ludvík. Plný citu si dopisuje se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou (1837–1898), zvanou Sissi. Patrně se do ní beznadějně zamiluje. V dopisech se sám označuje jako Orel, odpovědi mu přicházejí od Holubice. Alžběta se však již před několika roky vdala a jejím manželem není nikdo jiný než rakouský císař František Josef I. Ludvík ví, že rodina si nemůže dovolit skandál na takové úrovni, ale přesto mu nic nedokáže zabránit v tom, aby se Sissi i nadále dvořil. Květinami pravidelně nechává zdobit místa, jimiž má projít. Následník trůnu však není v lásce příliš stálý. Na císařovnu nikdy nezapomene, ale začnou mu velmi imponovat i někteří muži. Mnichovem se brzy šíří řada drbů, Ludvíkovy vztahy však mají spíše platonickou rovinu. Podobných dohadů, kterým se snaží zamezit třeba oznámením zásnub, z nichž ale nakonec sejde, se Ludvík už nikdy nezbaví.

Král s dětskými sny
Zatímco Ludvík běhá v Mnichově ne za sukněmi, ale za fraky, politickou situaci se naopak pokouší s plným zaujetím řešit jeho otec Maxmilián. Sužují ho přitom velké zdravotní problémy, způsobené snad revmatismem, ale možná také syfilidou. Přesto se snaží zapomenout na své osobní problémy a chovat se jako skvělý státník. Nedostatek léčby a neuposlechnutí rad lékařů se mu ale nakonec stane osudným a v březnu roku 1864 umírá.

Na trůn tak nastupuje Ludvík. Lidé si až teď začnou všímat, jak uhrančivě krásného budou mít krále. Ludvík, který poddané spíše přehlíží a ignoruje, ale odloží všechny politické záležitosti stranou, války a spory o území ho příliš nezajímají. Tak rád by naplnil své představy a zapsal se do dějin coby sjednotitel Německa... Úsilí, jež by k tomu musel bezpodmínečně vynaložit, je však příliš velké. „Okamžitě najděte a přiveďte mi Richarda Wagnera,“ místo toho rozkazuje svým služebníkům. Skladatele totiž hodlá osobně podporovat. O politiku ať se starají jeho ministři, Ludvík bude naplňovat své dětské sny.

Skladatel vydřiduch
Wagner velmi rád nabídku přijímá. Možná si už nyní uvědomuje, co všechno pro něj může spojenectví s mladým bavorským panovníkem znamenat. Se samozřejmostí vyhoví Ludvíkovu přání, natrvalo přesídlí do Mnichova a pomalu začíná připravovat inscenace svých již vyzkoušených kusů, ale také zcela nových děl. Král se nemůže nabažit rozhovorů se svým oblíbencem, snaží se na něj působit i co do volby témat. Wagner se naopak nestydí přicházet ke svému dobrodinci se stále vyššími a vyššími finančními požadavky. Musí totiž splácet obří dluhy a provedení oper je více než nákladné.
Ludvík neposlouchá rady svých ministrů a zvyšuje Wagnerovu apanáž jak na běžícím pásu. Proti skladateli se v Mnichově brzy zvedá vlna nevole. Všem začíná postupně připadat, že má na panovníka až příliš velký vliv a uplatňuje ho i v čistě politické oblasti. Vládní kabinet využívá každé nové pomluvy a snaží se narušit jednostranný Ludvíkův pohled na Wagnera. Lidé začínají spekulovat o tom, zda-li mezi králem a skladatelem není milenecký vztah. O králově homosexualitě se přece mluvilo již dříve…

Wagner musí z Mnichova
Král však klevetám nevěnuje příliš pozornosti. Wagner pro něj přeci připravuje uvedení Tristana a Isoldy! Opery, v níž mají ožít všechny Ludvíkovy představy a sny o báječném středověku, plném statečných a krásných rytířů. Ludvík s radostí navštěvuje zkoušky a těší se na velkolepé finále. Opět je nadšen Wagnerem, mystikou a hrdinstvím. Nechává na sebe dílo působit a oddává se možná znovu polozapomenutým myšlenkám na báječné zámky, jejichž stavba za pár let vypukne. Jména Neuschwanstein, Linderhof či Herrenchiemsee zatím ještě nezískávají obrysy určitosti, ale jistou představu král v hlavě dozajista nosí už teď.
Tristan a Isolda neodvrátí Wagnerův pád navždy. Král nakonec podlehne. Uposlechne rady svých ministrů a přikazuje skladateli, aby Mnichov opustil. Wagner odchází na začátku prosince roku 1865 do sousedního Švýcarska. Přesto si s ním bude Ludvík i nadále dopisovat a Wagner se ještě mnohokrát do Mnichova alespoň nakrátko vrátí, aby zde inscenoval některou ze svých oper. Ludvík ho totiž stále finančně podporuje. Cítí ale obrovské zklamání. Nikdy si nebyl ničím příliš jistý, nevěděl, jak to s ním, bavorským králem, lidé doopravdy myslí. „Wagnerem jsem si jistý byl, ale co když měli ostatní pravdu a on mě opravdu jen využíval?“ říká si Ludvík, který si až nyní uvědomuje, jak se k němu skladatel v určitých okamžicích vlastně choval.

Může se opevnit
Ludvík nedbá na to, že by měl řešit spíše politickou situaci. Bavorskou pozici začíná ohrožovat Prusko a jeho kancléř Otto von Bismarck (1815–1898). Na konci 60. let dokonce proti sobě oba státy válčí. Bavorská kapitulace si vyžádá další finanční ztráty. Ludvík se v mocenských sporech ztrácí. Celá situace ho vnitřně mrzí, a proto se rozhodne opět „uprchnout“, tak jako to dříve dělal při nezáživných učebních lekcích. Nyní se ale může lépe opevnit, vždyť nosí královskou korunu. A tak se již plně oddává své vášni a na přelomu 60. a 70. let 19. století nechává stavět ony báječné zámky. Neskutečně se zadlužuje. Neví, kdy má s utrácením přestat, a nedokáže rozlišit, co si dovolit může, a co ne.

Ludvík se zbláznil
Bavorská vládá vidí, že s takto rozhazovačným a k politice netečným králem bude moci státní pokladna brzy vyhlásit bankrot a zemi nezbude nic jiného, než se připojit k rozpínajícímu se Prusku. Ministři cítí, že se Ludvíka musejí stůj co stůj zbavit. Ale jak? „Král se vždycky choval divně a během posledních let jeho vlády musel snad každý alespoň na chvíli pocítit pochybnost o tom, zda-li je normální,“ honí se hlavou ministrům. Jistě, nechají ho prohlásit nesvéprávným... Stane se tak v červnu roku 1886. Ludvíkovi nezbývá příliš prostoru k machinacím. Musí se vzdát trůnu, všichni jsou totiž zase proti němu. Zbytek života má teď už bývalý král strávit na zámku Berg jižně od Mnichova. Jeho život už má beztak na kahánku.

Záhadná tečka na konec
13. června 1886 se Ludvík nevrátí z procházky. Utone v blízkém Starnberském jezeře. Šel si zaplavat a nezvládl to? Pokusil se uprchnout svým věznitelům? Zasáhl ho infarkt či mrtvice? Nedokázal unést svou životní prohru a raději spáchal sebevraždu? Nebo ho odstranil někdo, komu se zdál pořád ještě nebezpečný? To už dnes s největší pravděpodobností nezjistíme.

Jan Januš

Více informací najdete:
Greg King: Šílený král, 2000.
Werner Richter: Ludvík II. král bavorský, 1995.
Paola Caloreová: Bavorské hrady a zámky, 2004.

Zámek pro rytíře Svatého grálu
Stavbu zámku Neuschwanstein, která začala v roce 1869 a zaměstnávala dělníky dalších 17 let, inicioval Ludvíkův živý sen o Lohengrinovi a rytířích Svatého grálu. Ludvík se tak inspiroval tématikou středověkých hrdinských legend, čemuž odpovídá i celá výzdoba zámku, který měl být původně útočištěm pro Wagnera, královu múzu.

Zámek včetně jeskyně
Linderhof, nejmenší z Ludvíkových zámků, byl postaven v rozmezí let 1870 až 1878. Linderhof, nedaleko něhož je i umělá jeskyně sloužící k soukromé inscenaci Wagnerových oper, připomíná francouzský Malý Trianon ve Versailles. Ze všech Ludvíkových zámků je patrně nejpřezdobenější.

Versailles po německu
Ludvíkovým velkým idolem byl francouzský panovník Ludvík XIV. Stejně jako on, chtěl mít i Pohádkový král své vlastní Versailles. Stavět ho začal v roce 1873 na ostrově Herreninsel. Mezi mnoha pokoji rozsáhlého zámku Herrenchiemsee najdeme i Zrcadlový sál.