Helenisin blog

Vitam Vas

Mor

3 největší morové rány: Rozpoutaly děs i orgie


Děsivý mor napadá Evropu v mnoha vlnách. Jakmile pandemická černá smrt nastoupí své tažení starým kontinentem, umírají tisíce lidí, propukají pogromy, bují extatická, orgiastická šílenství, etické hodnoty se vytrácejí. To je moc, kterou mor vládne. Černou smrt často provází neúroda a hladomor. „Zatímco hromadné hroby se plnily mrtvolami,… lidé se navzájem lapali, zabíjeli a požírali jako zvěř,“ napíše v 19. století historik František Palacký.

Vypravme se nyní s HISTORY revue po stopách černé smrti ve světle nových vědeckých studií. Na své virtuální cestě historií potkáme nejrůznější „morové rány“, ať již způsobené morem pravým, nebo pouze domnělým. A ač by se dnes mohlo zdát, že v době, kdy už lidstvo o moru ví ledacos, přesvědčíme vás, že jeho pandemie ještě zdaleka nejsou zapomenutou historickou událostí.

1. První velký záběr „dámy s kosou“
Název: Justiniánův mor
Počátek vypuknutí pandemie: 6. století n. l.
Oblast: celý tehdy známý svět (nejvíce Konstantinopol)
Přibližný počet obětí: 25 milionů lidí

První obrovská pandemie moru udeří v 6. století našeho letopočtu na nejvýchodnější baštu evropského křesťanství. Černá smrt tehdy propuká ve středomořské Konstantinopoli. Císař Justinián I. zde doposud vládl pevnou rukou, úspěšně bojoval s Vandaly i Ostrogóty, ve městě stavěl z hrubě vybraných daní řadu překrásných kostelů a chrámů. A do toho teď zasáhne vyšší moc – je tu náhle děsivý mor! Přivážejí ho sem lodě s obilím, cestující z Egypta. Podle názorů moderních historiků má však tehdejší pandemie svůj geografický původ spíše v Etiopii než v samotné zemi faraónů.
„Na vrcholu své moci vyvraždila nemoc 10 000 obyvatel Konstantinopole denně,“ čteme dnes v díle dobového byzantského historika Procopia. Přestože současní vědci jsou ke zmíněnému číslu poněkud skeptičtí a odhadují počet obětí maximálně na polovinu, shodují se v diagnóze – tentokrát jde o mor dýmějový. Tahle nejnakažlivější forma nemoci připraví v letech 541 až 542 Konstantinopol o plných 40 procent obyvatel. Na celém východním pobřeží Středozemního moře pak v průběhu pandemie umírá celá čtvrtina populace.

Na pohřbívání nezbývá čas
Mor v Konstantinopoli kosí panovníkovy prosté vojáky i důstojníky. Epidemie si vybírá svou daň mezi šlechtou stejně jako v lůně chudiny. Pravdou ale je, že aristokraté mají větší šanci nemoci odolat, protože na rozdíl od prostých lidí dodržují už určité hygienické návyky. Císař Justinián se zprvu k nákaze staví čelem a vydává některá závazná „protimorová“ nařízení. Podle speciálního výnosu například nechává mrtvé pohřbívat. Záhy již ale hřbitovy nestačí, a tak většina mrtvol končí v moři. Nakonec už má epidemie takový záběr, že leckterá mrtvá, morem znetvořená těla, se jen tak volně povalují v ulicích metropole. Kolemjdoucí děsí na každém kroku. „Otoky žláz o velikosti ořechu či datle ve slabinách a dalších spíše choulostivých místech,“ opatrně uvádějí dobové prameny projevy nemoci, kterou „provází nesnesitelná horečka.“

Moru je zima
Takzvaný Justiniánův mor si podle moderních historiků vyžádá v následujících letech, a to hned ve dvou vlnách, na 25 milionů lidských životů. Dvakrát obejde veškerý tehdy známý svět, zpustoší centrální a jižní Asii, severní Afriku, Arábii, ale i samotnou Evropu, kde se s jakousi přirozenou hranicí zastaví v Dánsku a Irsku. Dál nepokračuje, což je snad způsobeno faktem, že „dnes známým bakteriím moru se daří jen ve vlhkém prostředí a v rozmezí teplot od 10 do 26 °C,“ jak tvrdí současný britský historik Samuel K. Cohn. Ve výše položených zemích Evropy už by moru „byla zima“. První morová pandemie definitivně mizí až někdy kolem roku 750. Do té doby podle amerického historika Josiaha C. Russella zahyne na dýmějový mor asi 60 procent veškeré evropské populace. Samotnou Konstantinopol nemoc oslabí natolik, že o několik desítek let později nebudou mít Arabové větší problémy získat okolní území pod svou nadvládu.

HISTORY revue dodává:
Z historického hlediska se termín „mor“ používá hned v případě několika odlišných chorob. Pojí je nicméně charakter smrtelné epidemie, fatálně kosící obyvatelstvo na napadeném území. „Jaká to vlastně byla onemocnění, nemůžeme přesně určit ani dnes, při vyspělých znalostech chorob,“ tvrdí ještě koncem 20. století český akademik Prokop Málek ve své odborně-populární studii Záhady a taje medicíny. „Můžeme se jen dohadovat. Z pohledu dneška se soudí, že u některých morových ran šlo o kombinaci epidemie pravých neštovic a úplavice.“ Kromě „nepravých“ morových ran, ve formě vražedných neštovic či třeba související cholery, však existuje i „pravý mor“ (dýmějový, septický a plicní), kterému se přezdívá „černá smrt“ pro jeho děsivé působení a dramatické vnější příznaky. Dnes už víme, že cestuje v kožiších krys, v nichž se mimořádně daří nakaženým blechám. Jenomže fatální přenašeče moru v blechách odhalila až věda konce 19. století. Pro středověkého člověka je to prostě strašák s neidentifikovatelnou podstatou.

2. Evropě se podlamují kolena
Název: Černá smrt
Počátek vypuknutí pandemie: 14. století
Oblast: drtivá část Evropy
Přibližný počet obětí: 75 milionů lidí


Největší morová epidemie v dějinách Evropy vypuká roku 1348 a útočí od západu, byť má svůj původ na východě. Podle moderních vědců se její kolébka nachází v Číně, kde začíná své nekompromisní, smrtelné tažení proti lidstvu. Mor se přes Krym a Černé moře šíří na paluby lodí evropských mořeplavců a společně s nimi se vyloďuje ve velkých přístavech starého kontinentu. Umíráček začíná ve velkém klinkat po všech evropských zemích. Na kolena padá Německo, Švýcarsko, Rakousy i Uhry. Vedle nich pak „černá smrtka“ nevyhnutelně klepe také na brány měst zemí českých a moravských, kde lidé umírají po tisících. Zatímco některá města zůstávají pro armády nedobytná, mor žádné potíže nemá a dostává se úplně všude, kam se mu jen zamane. Jsou to děsivé časy. Ale náhle je klid. Evropa si oddechne, když mor zamíří do Ruska, kde jeho pověstná smrtonosná „kosa“ dokončí v letech 1351 až 1353 svůj první globální záběr.

Mor se jen tak nevzdá
Zanedlouho však přichází další rána. Mor teď v Evropě zdomácní na dalších nejméně 150 let, kdy opakovaně dobývá veškerá její města. Třeba jen za panování Karla IV. (1346 – 1378) proběhne naší zemí hned několik morových vln, a to v letech 1358, 1359 a 1370. „Morová rána ale nebyla všude stejně silná,“ podotýká anglický historik Geoffrey Parker v rámci rozboru středověku z ekonomického hlediska. „Některým zemím se z velké části vyhnula a zdá se, že východní Evropa strádala epidemií relativně málo. Čechy za Karla IV. zaznamenaly naopak velké pokroky, částečně i díky dovednému využívání přírodních zdrojů, například stříbrným dolům v Kutné Hoře.“

Miliony bezejmenných
Středověký mor zasáhne miliony lidských osudů, usmrtí statisíce – historicky vzato – bezejmenných jedinců. Konkrétní záznamy se dochovají jen o významnějších a obecně známějších osobách. Pár stovek konkrétních nekrologů, vedle sumárních čísel a výjimečně jmen těch méně důležitých – morovými ranami „zkosených“ sedláků, nevolníků, případně panošů a chudých rytířů, toulavé bezzemky a neevidované existence mimo zákon nepočítaje.
Mor se jako příčina smrti někdy uvádí například u Blanky z Valois (+1348), první manželky Karla IV., ale není příliš pravděpodobné, že na mor skutečně zemřela, neboť Prahu nemoc zasáhla až o rok později. O panu Zálužanském ze Zálužan, slavném lékaři, profesorovi a předním reprezentantovi pražské univerzity, ale máme jasno. Podle místní kroniky ho mor skolil „na vrcholku duševních i fyzických sil“. „Všude, kam mor přišel, zanechával spoušť a rozvrat,“ uvádí akademik Prokop Málek. „Vyskytoval se ve dvou podobách, jako mor plicní a mor dýmějový.“ Dýmějový mor se projevuje horečkou, zvracením, úpornými bolestmi hlavy a zduřením mízních uzlin. Inkubační doba je tři až sedm dní a úmrtnost padesátiprocentní. „Plicní forma byla, pokud možno, ještě zhoubnější než dýmějová. Projevovala se krvavým kašlem. Z něj šla největší hrůza. Zkušenost učila, že koho plicní mor postihl, byl odsouzen k smrti během 12 až 24 hodin. Dýmějová forma měla průběh pomalejší, smrt nastávala během tří až pěti dnů. Zvětšené uzliny deformovaly krajiny tříselné, příušní a podpažní, v obličeji se vytvářely tmavé skvrny, na trupu velké podlitiny, postupně se měnící ve vředy. Termín ‚černá smrt‘ byl pro tento vzhled postižených velmi výstižný.“

Bezradní lékaři, akční konšelé
Dokázali středověcí lékaři nějak omezit, či dokonce zastavit řádění „černé“ bakteriální smrti? Mor je záludný a téměř nezvladatelný, ale zvolna se začínají objevovat „odborné“ výklady příčin výskytu moru a lékaři navrhují opatření, jak se morovým ranám bránit. Středověcí doktoři vycházejí stále častěji z moderních traktátů o moru, kde se tradují dva zásadní faktory: „stav prostředí“ a „stav nemocného“. Mezi učenými pány doktory vynikne v boji s touto epidemií zejména výjimečný zjev své doby – slovutný alchymista a lékař Paracelsus (1493 – 1541). Jenže to je světlá výjimka. Většina středověkých doktorů za ním podstatně zaostává. Obvykle se lékaři omezují pouze na obecné principy životosprávy, kdy nařizují zejména střídmost v jídle a pití. „Některá opatření byla účelná a správná,“ připomíná však Prokop Málek. „Tak třeba roku 1357 vydali staroměstští konšelé příkaz: Kdo by prodal nebo k prodeji choval masa z domácího dobytka nebo ze zvěře smrdutá nebo nečistá nebo zkažená, nebo víno vláčkovité nebo zkažené nebo cožkoli jiného nečistého a zkaženého k jídlu nebo pití, čím by se někdo mohl nakazit, aby ponejprv stál celý den na pranýři, podruhé dva dni, potřetí tři dni, tak pak potřetí aby byl vyhnán a vypověděn z města na sto a jeden den.“

Děsivé miasma
Lidé i lékaři, ve svých typických oblecích z plátna impregnovaného voskem a s maskou se zašpičatělým zobcem, se také obávají „chorobné konstituce ovzduší“. Tím se ve středověku obecně označuje nakažení vzduchu „nějakými“ jedovatými plyny. Doboví vědátoři je shrnují pod jednotný termín miasma. Ona „jedovatost“ je zde spojována také se zápachem, takže logicky: čím více páchne ovzduší, tím vyšší má být hrozba nákazy. Miasma přitom zahrnuje i zápachy stojatých vod, odpadů, fekálií stejně jako třeba sopečného dýmu či mrtvolných plynů z rozkládajících se těl. Patří sem však též exhalace lidských těl při nějakém srocení. Jakékoliv vytváření davů se proto za morové epidemie nedoporučuje.
Kdo však dokáže zabránit seskupování extatických flagelantů, táhnoucích středověkou Evropou, fanatických sebemrskačů s jejich krvavými důtkami v rukách, vizemi armagedonu v myslích a s „trestem božím“ na rtech? Kdo přemluví k rozchodu zoufalé věřící, semknuté v kostelích a chrámech, kde se modlí za „boží ochranu“ pro sebe i své blízké? Právě ti často umírají jako první poté, co se nakazí morem v kostelích a chrámech.

Hon na viníky
Vzhledem k tomu, že středověcí lékaři v zásadě nemají svým pacientům co nabídnout, hledá lid útěchu v mystice i magii. Hojně navštěvované kostely zpočátku bohatnou, ale protože duchovní neumí ochránit svoje ovečky před morem, mezi lidmi se záhy lavinovitě šíří sektářství. Zároveň se tu otevírá cesta k rozvoji věd a racionalismu – a tím i k renesanci jako moderní filozofii, novému pojetí světa a bytí.
V důsledku morových ran teď lidem dochází, jaký je ten život „marnost nad marnost“, a tak mají epidemie často za následek i všeobecný úpadek mravů. Zejména pak ve městech bují bezuzdné zábavy, pitky a obžerství. Na druhou stranu tu máme magické sektářské seance, spojené nezřídka s hromadnými orgiemi. Lid také hledá viníka. Neobyčejně proto narůstá paranoidní hysterie – lidé podezřívají doktory, že je léčí špatně, a proto je lynčují. Křesťané útočí na Židy. Mor je podle nich židovskou odplatou za staletá pronásledování. „Jak je jinak možné, že Židům se mor vyhýbá?!“ kladou si otázku křesťané. Málokdo si dokáže racionálně vysvětlit, že Židům se nákaza vyhýbá díky jejich izolovanosti v ghettech a také kvůli vyspělejším hygienickým návykům. Hony se pořádají také na muslimy.

HISTORY revue dodává:
Podle odborných odhadů žilo v Evropě kolem roku 1200 asi 60 milionů obyvatel. V roce 1400 klesl jejich počet na 45 milionů. Výrazně se řádění středověkého moru podepisuje i na zhoršení klimatických podmínek. Nizozemští vědci z Utrechtu přednedávnem dokonce přišli s názorem, že pandemie Černé smrti stála za vznikem menší doby ledové. Z opuštěných farem totiž tehdy ve velké míře unikal do ovzduší oxid uhličitý, čímž se naše planeta ochlazovala. Se změnami klimatu souvisí také pokles úrody. Méně úrodné oblasti Evropy zpustnou úplně. V letech 1315 – 1317 pak Evropa zakouší první z mnoha hladomorů. Černá smrt se mezi hladem oslabenými lidmi také šíří mnohem rychleji.

3. Asie zažívá peklo na zemi
Název: bez zvláštního jména
Počátek vypuknutí pandemie: přelom 19. a 20. století
Oblast: zejména Čína a Indie
Přibližný počet obětí: 12 milionů lidí


Moru se nejvíce daří ve vlhkém prostředí s vyššími teplotami. A kde jinde ho hledat než v asijských končinách. Mor se opět po staletích masivně projeví v „příznivých“ podmínkách jihočínské provincie Jün-nan, odkud se s velkým přesunem obyvatel dostane do Hongkongu. Zde během pouhých dvou měsíců o život připraví na 100 000 domorodců. Je jasné, že o slovo se mohutně hlásí nový pandemický útok. Tentokrát umírá obyvatelstvo zejména v Indii, ale i v dalších asijských zemích, kde mor celkem sklátí na 12 milionů lidí. Jenže nezůstane pouze u Asie. Z hongkongského přístavu, který je bohatě obsazený mezinárodním loďstvem, se opět zákeřná nemoc vydává na palubách lodí na cestu do celého světa. Napadena je záhy Afrika, Austrálie, Jižní a poprvé i Severní Amerika. Také Evropa čelí nové morové ráně, tentokrát však jen výhradně v přímořských státech, jako je Velká Británie, Španělsko či Portugalsko. Podle oficiálních zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) bude poslední velká pandemie moru aktivní až do roku 1959.

HISTORY revue dodává:
Oproti předchozí, středověké morové ráně se nemoc tentokrát nešíří tak masově. Jednak už vědci znají pravou příčinu přenosu choroby, a navíc se do nejvíce postižených lokalit okamžitě vydávají odborníci s moderním pohledem na věc. Záhy tak přímo v Hongkongu izoluje bakterii moru francouzsko-švýcarský bakteriolog Alexandre Yersin, jehož výzkum vzápětí v Číně potvrdí i další vědec, Francouz Paul-Louis Simond. Právě on na samém konci 19. století světu odhalí pravdu o vzájemném vztahu mezi krysami jako nositelkami nakažených blech a lidmi. Díky výzkumu svých kolegů může roku 1897 Waldemar Haffkine, indický doktor rusko-židovského původu, úspěšně otestovat historicky první vakcínu proti dýmějovému moru. Zdá se, že svět je zachráněn – alespoň od morových pandemií. Málokdo si dnes totiž uvědomuje, že ročně se morem ve světě stále nakazí na 2500 lidí. Úmrtnost mezi nakaženými se v současnosti pohybuje od pěti do 15 procent.

Luboš Y. Koláček

Mor je pro české země i přínosem
Druhá morová pandemie, která se žene Evropou, nezná mezí a nelze ji nijak zastavit. Lidé ještě v té době netuší souvislosti mezi nákazou, krysami a blechami jako jejími přenašečkami. Kdo by kontroloval všudypřítomné krysy?! Řádění pandemie se neomezí jen na přelom středověku a novověku. Na přelomu 16. a 17. století tak mor ve Vídni zastihne zděšeného císaře Rudolfa II., který rázem prchá do Prahy. Nebýt obav z nákazy morem, nikdy by tento výjimečný panovník zřejmě v Praze trvale nežil a naše metropole by se nestala sídlem císaře, a tím i centrem slavné říše římské. Nebýt moru byla by Praha s největší pravděpodobností ochuzena o umění, o přítomnost astrologů, alchymistů a dalších vědců, kteří zde pod taktovkou vzdělaného, byť značně podivínského panovníka našli útočiště.

Horší než třicetiletá válka
V průběhu 17. století si mor v Evropě vyžádá více mrtvých než strašlivá třicetiletá válka (1618 – 1648). Paušální, ale poměrně přesné záznamy obětí černé smrti se na našem území dochovávají poprvé z doby pobělohorské. Čteme v nich například, že jen v samotné Praze si mor v letech 1679 – 80 vyžádal téměř 7000 obětí. To ve Vídni jsou ještě přesnější – obětí tu ve stejné době napočítají 19 829!

Mor v rukou válečníků
Už válečníci ve starověku přemýšleli o tom, jak se co možná nejlépe dostat nepříteli na kobylku. Zdecimovat cizí armádu nějakou tou chorobou se jevilo jako přímo ideální řešení. A tak ani není divu, že nás prastaré historické prameny informují také o „teroristickém“ zneužití morových bakterií. Například již staří Mongolové nebo Turci používali zdechliny zvířat, aby nepříteli morem zamořili zdroje pitné vody. Jindy jsou zase mrtvoly obětí moru katapultovány za hradby dobývaného města.
Ale ani moderní doba nezůstává v oblasti válečných výzkumů pozadu. Za druhé světové války japonská armáda kultivuje bakterie moru a pěstuje obrovské kolonie akčních blech. Morové bakterie Japonci používají proti zajatcům i civilnímu obyvatelstvu z okupovaného Mandžuska. V průběhu „studené války“ se výzkum s plicní formou moru provádí jak v USA, tak v Sovětském svazu.