Helenisin blog

Vitam Vas

Nejkrvavejsi vladci sveta

Jména jako Saddám Husajn, Fidel Castro nebo KimČong-il jsou v médiích a projevech demokratických politiků vydávána málem za symboly nejhoršího zla. A přesto tito diktátoři, kteří se drželi, respektive v případě druhého a třetího z nich dosud drží, u moci terorem, represemi a zastrašováním, nejsou v lidských dějinách ničím novým a ojedinělým.

Od pradávna se četní vládci snažili upevňovat svoje postavení ! násilím a proléváním krve těch ostatních. V tomto ohledu je historie světa truchlivou a varovnou přehlídkou lidského utrpení. Takřka to vypadá, jako bychom se snad nikdy nedokázali poučit z minulosti.

Svědectví starověku
Už ve starém Egyptě se panovníci považovali za nadřazené bytosti rovné bohům a jako takoví nakládali se životy ostatních, jak sami uznali za vhodné. Hrobku v pořadí druhého egyptského krále Džera, který zemřel někdy před rokem 2900 př. n. l., obklopuje celkem 338 hrobů jeho služebníků, manželek a velmožů, kteří museli být po králově smrti rituálně popraveni, aby ho doprovázeli na »onen svět«. Když asyrský král Sancherib v roce 689 př. n. l. dobyl Babylon, nechal pyšně napsat tato slova: „Města i s domy jsem zbořil ode zdí až po základy, vyplenil je a spálil. Opevnění i městskou hradbu, věžový chrám z cihel a hlíny, všechny svatyně i sochy bohů jsem rozvalil a naházel do kanálu Arachtu. Městem jsem prokopal příkopy a napustil je vodou, abych rozrušil zdivo základů. Způsobil jsem dokonalejší zkázu než potopa..." Z Matoušova evangelia známe příběh židovského krále Heroda, který prý po zprávě o narození Ježíše dal ve strachu o svůj trůn pobít všechny děti v Betlémě od dvouletých níže. Ve skutečnosti panovník Judeje Herodes Veliký, jenž zemřel v roce 4 př. n. l., nechal sice usmrtit jednu ze svých manželek, snachu, tři syny a řadu jiných příbuzných, ale smrt betlémských neviňátek mu přisuzujeme neprávem. I tak představovaly roky jeho panování takřka nepřetržitý sled temných spiknutí, zákeřných vražd, poprav a intrik, jejichž prostřednictvím se držel na královském trůnu. Z dlouhé historické řady brutálních tyranů jsme vybrali dvacet vládců, kteří se z titulu své moci dopustili činů zvláště obludných, dvacet snad těch nejkrvavějších diktátorů a dobyvatelů lidských dějin, jejichž krutovláda byla ve větší či menší míře lemována mrtvolami jejich skutečných nebo domnělých odpůrců.

NERO
Mezi císaři starověkého Říma nalezneme povícero mimořádně odpudivých a zvrácených tyranů. Stačí jmenovat Caligulu, Domiciána, Commoda či Caracallu. Nejznámější mezi krutovládci římského impéria je však jistě zřejmě duševně nenormální Nero. Původně se jmenoval Lucius Domitius a cestu k moci mu jako dvanáctiletému otevřela jeho matka Agrippina, která donutila svého druhého manžela, slobošského císaře Claudia, aby ho adoptoval. Po Claudiově smrti byl pak prohlášen císařem a dostal jméno Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus. Nový vládce Říma nejprve otrávil prudkým jedem svého nevlastního bratra a Claudiova syna Britannika, který si mohl činit nároky na trůn. Kvůli údajnému spiknutí pak nechal zavraždit vlastní matku Agrippinu. Když se zamiloval do krásné a prostopášné Poppaey Sabiny, vyhnal a dal zabít svou první manželku a zároveň nevlastní sestru Octavii. V roce 64 zničil část Říma rozsáhlý požár. Nero obvinil ze žhářství tehdy nepříliš známou židovskou sektu křesťanů a rozpoutal proti ní kruté represe. První římský biskup, apoštol  Petr, byl ukřižován hlavou dolů. Pro pobavení Římanů Nero uspořádal »italskou noc«. Ve vatikánských zahradách dal na tři sta křesťanů přivázat ke kůlům, omotat je šátky napuštěnými térem a olejem a zapálit. Touto alejí živých pochodní pak před zraky početného obecenstva projížděl jako bůh Apollón ve voze taženém dvanácti poloobnaženými bakchantkami. V roce 65 se skupina vznešených Římanů v čele aristokratem Gaiem Calpurniem Pisonem pokusila Nera odstranit. Jejich spiknutí však bylo prozrazeno a někteří jeho přední účastníci, jako někdejší císařův vychovatel a filozof Seneca, básník Lucanus, spisovatel Petronius nebo senátor Thrasea, byli donuceni spáchat sebevraždu. Poté propadl paranoický císař představě, že mu všichni usilují o život, a začal programově likvidovat všechny význačnější představitele senátu. Někteří byli popraveni, jiní donuceni odejít do vyhnanství. Nero také přímo zavinil smrt své druhé manželky Poppaey Sabiny. Ve vysokém stupni těhotenství ji opilý kopl do břicha. Po její smrti se císař oženil potřetí s půvabnou Statiliou Messalinou, vdovou po konzulovi Vestinovi, kterého před tím dal sprovodit ze světa. Nakonec císaře opustili i pretoriáni, jeho osobní garda, a senát ho prohlásil za »nepřítele lidu«. Císař poté 9. června roku 68 spáchal sebevraždu.

ATTILA
Zřejmě dlouhé období sucha, které postihlo středoasijské stepi, donutilo národ kočovných Hunů, aby se koncem 4. století vydali na západ a uvedli do pohybu rozsáhlé stěhování národů. Jejich nejproslulejší vůdce Attila, přezdívaný Bič boží, se už narodil na území Evropy v hunském ležení kdesi poblíž Dunaje. V roce 434 se po smrti svého strýce Ruye stal spolu s nevlastním bratrem Bledou vládcem Hunů. Attila však nesnesl žádnou konkurenci a Bledu zabil. Hunové se vyznačovali neobyčejnou krutostí, ve vítězných bitvách nikdy nebrali zajatce a těm bojovníkům, kteří se jim vzdali, rovnou usekávali hlavy. Už Attilův předchůdce Ruy přinutil východořímskou říši k placení pravidelných poplatků ve zlatě. Sám Attila požadoval jejich zdvojnásobení. Když se mu zdálo, že dostává málo a že východořímský císař Theodosius skrývá na svém území hunské uprchlíky, podnikl dva ničivé nájezdy za Dunaj, při nichž vyplenil rozsáhlá území a vyvraždil zdejší obyvatelstvo. V roce 451 s vojskem, v němž bylo údajně půl milionu bojovníků, překročil Rýn a vpadl do dnešní Francie. Postupně dobýval a vypaloval jedno město za druhým, dokud proti němu nevytáhl západořímský vojevůdce Flavius Aetius spolu s visigótským králem Theodorichem. K bitvě došlo na Katalunských polích v kraji Champagne a Hunové zde byli poprvé poraženi. Aetius se svými spojenci však neměl dost sil, aby je dále pronásledoval. Proto už v následujícím roce pronikl Attila do severní Itálie, kterou vyplenil, a samotný Řím prý zachránila jen přímluva papeže Lva I. Ve skutečnosti to byl spíše strach z morové epidemie, která tehdy postihla celou Itálii. Velký dobyvatel Attila měl však neslavný konec. Na vlastní svatbě s půvabnou germánskou dívkou Ildiko, jež měla rozhojnit jeho početný harém, se upil k smrti. Podle jiné verze se ne už právě nejmladší panovník udusil vlastní krví, když ve spánku začal krvácet z nosu. Traduje se rovněž pověst, že ho ze msty zabila jeho mladičká nevěsta Ildiko dýkou, ukrytou v záhybech šatů.

BASILEIOS II.
Velmi bezohlednými a surovými způsoby se vyznačovali byzantští císařové. Zvláštní nadání pro krutost mezi nimi projevil Basileios II. Když v roce 1014 porazil u Belasice bulharské vojsko, nechal 14 tisíc zajatců oslepit, jen každému desátému ponechal jedno oko, aby mohl skupinku slepých odvést domů. Bulharského cara Samuela pak po jejich spatření ze samé hrůzy ranila mrtvice a do tří dnů zemřel. Bulharsko se pak stalo byzantskou provincií a císař Basileios II. si vysloužil
přídomek Bulharobijce. K plánovanému tažení do západní Evropy se však už tento obávaný válečník nedostal, protože mu jeho záměry překazila v roce 1025 vlastní smrt.

TIMÚR LENK
Timúr Lenk, tedy Timúr Kulhavec, protože byl na jednu nohu chromý, překonal krutostí i svého vzdáleného předka, proslulého mongolského dobyvatele Čingischána. Narodil se kolem roku 1336 nedaleko Samarkandu v dnešním Uzbekistánu. Od roku 1370 vládl v Čagatajském chanátu, jednom ze států, na něž se rozpadla obrovská Čingischánova říše. Timúr postupně dobyl Persii a zmocnil se Arménie a Gruzie. Poté vpadl do Indie a v roce 1398 zničil město Dillí, které zůstalo po celé století v troskách. Se svým vojskem také obsadil Irák, kde do základů rozbořil Bagdád, v Sýrii zničil zavlažovací kanály a úrodnou zemi změnil v poušť, vydrancoval Damašek a odvlekl odtud všechny řemeslníky do Samarkandu. Nakonec Timúr vtáhl do Malé Asie, v roce 1402 v bitvě u Ankary porazil armádu osmanských Turků a zajal jejich sultána Bajazida I. Paradoxně tak oddálil dobytí byzantské Konstantinopole. Timúr Lenk, který v dobách své největší slávy přijal jméno Tamerlán, byl sice velmi schopným vojevůdcem, ale zároveň nesmírně surovým a bezohledným dobyvatelem, který měl na svědomí statisíce lidských životů. Zvláštní potěšení mu způsobovalo budování věží z uťatých hlav poražených nepřátel. Údajně se jednalo o pyramidy, na něž bylo potřeba až 30 tisíc lebek. Tamerlán zemřel v roce 1405, když se chystal vyrazit se svou mohutnou armádou do Číny.

JINDŘICH VIII.
Anglický král z rodu Tudorovců Jindřich VIII. patřil k mimořádně samolibým, krutým a bezohledným panovníkům. Když mu v roce 1533 papež Klement VII. odmítl povolit rozvod s první ženou Kateřinou Aragonskou, odtrhl Anglii od katolické církve, založil novou anglikánskou církev a sám se prohlásil jejím představitelem. Pro nesouhlas s reformací nechal Jindřich VIII. v roce 1535 popravit lorda kancléře Thomase Mora a biskupa Johna Fishera. Jejich hlavy dal pak pro výstrahu vystavit na londýnském mostě přes Temži. Zvláště spadeno měl anglický král na mnichy. Mnoho jich bylo oběšeno, případně rozčtvrceno. Králův nejbližší rádce, kardinál Thomas Wolsey, unikl popravě jen díky tomu, že předčasně zemřel na syfilis. Také dvě z celkem šesti Jindřichových manželek - Anna Boleynová a Kateřina Howardová - skončily pro údajné cizoložství na popravišti. V posledních letech života se král proměnil v paranoidního tyrana, který ze zcela nepatrných důvodů posílal lidi pod katův meč.

IVAN IV. HROZNÝ
První korunovaný car vší Rusi, Ivan IV. řečený Hrozný, nechal už jako třináctiletý za údajné spiknutí rozsápat psy prvního velmože moskevského státu Andreje Šujského. Sám pak vykonání krutého trestu se zájmem přihlížel. V únoru 1565 vytvořil ke své osobní ochraně zvláštní oddíl strážců - opričniků, kteří měli pronásledovat jeho údajné nepřátele. Brzy přineslo tažení opričniků první oběti. Na popravišti pod katovou sekyrou skončil kníže Alexandr Gorbatyj-Šujskij a jeho sedmnáctiletý syn ho ihned následoval. Dalšího bojara, knížete Dmitrije Ševyreva, dal Ivan IV. veřejně narazit na kůl. Šlechtic za velkého zájmu moskevských zvědavců umíral celý den. Bývalý správce carovy pokladny Ťutin byl i s manželkou, dvěma syny a dvěma dcerami rozsekán na kusy. Novgorodského arcibiskupa Leonida zase zašili do medvědí kůže a předhodili psům, aby ho rozsápali. Carova krvelačná rafinovanost neznala mezí. Sám vymýšlel nové způsoby poprav spočívající například v tom, že odsouzeného přivázali k sudu se střelným prachem a zapálili. Ty šlechtice, kteří unikli fyzické likvidaci, čekalo vyhnání z jejich statků na území, která byla carem označena za opričninu. Za rok 1565 muselo opustit své domovy asi 12 tisíc rodin velmožů i drobné šlechty a jejich majetek byl pak rozdán věrným opričnikům. Však se také ze všech sil za to snažili carovi náležitě odvděčit. Když opričnici »vypátrali«, že na stranu nepřátelských Poláků chtěl údajně přejít celý Novgorod, Ivan IV. se tomuto městu hrozným způsobem pomstil. 8. ledna 1570 dal Novogorod obklíčit, aby nikdo neunikl, a pak spolu se svým synem, carevičem Ivanem, »soudili« jeho obyvatele. Každý den jim vojáci přiváděli až tisíc měšťanů včetně žen a dětí a oba Ivanové je dávali bičovat, pálit rozžhaveným železem, vláčet za saněmi po sněhu a pak házet z mostu do nezamrzlé řeky Volchov. Kdo se ještě i pak objevil na hladině a pokusil se doplavat na břeh, toho stráže dobíjely halapartnami a sekyrami. Prý při tom hrozném masakru neušetřili ani kojence. Krvavé řádění trvalo v Novgorodě šest týdnů a zavražděno bylo na 60 tisíc lidí. Teprve když se car nasytil krvavé podívané a jeho vojáci byli unaveni, vrátili se s naloupenou bohatou kořistí zpátky do Moskvy. Ale ani v tady, v ruské metropoli, neskončil kolotoč poprav. Car totiž ve vlastní družině odhalil »zrádce«, kteří prý chtěli vydat Polákům Novgorod a Pskov a dosadit na trůn jeho vlastního bratrance Vladimíra Starického. 25. července 1570 bylo během čtyř hodin popraveno oběšením nebo uvařením ve velkých kotlích na 200 údajných spiklenců z řad bojarů, vysokých úředníků a diplomatů. Jejich manželky byly utopeny v řece Moskvě. Závěr krutovlády Ivana Hrozného poznamenala otřesná událost. V listopadu 1581 car v záchvatu zuřivého vzteku udeřil žezlem do spánku svého nejstaršího syna, careviče Ivana, a ten na následky těžkého zranění po čtyřech dnech zemřel. Tři roky na to krutý car zemřel patrně na syfilis, podle některých pověstí byl otráven.

OLIVER CROMWELL
Drobný anglický šlechtic Oliver Cromwell proslul jako velitel vojska parlamentu proti roajalistům za občanské války v letech 1642 až 1648. V roce 1649 prosadil odsouzení anglického krále Karla I. k smrti a jeho popravu. Po následném vzniku republiky se stal předsedou státní rady. Poté nejprve krvavě potlačil jakoukoliv opozici uvnitř republikánské armády i v Irsku a ve Skotsku. Například po dobytí irské pevnosti Drogheda byla na přímý Cromwelův rozkaz pozabíjena celá její posádka - 2500 mužů. Republikánský diktátor to nazval »spravedlivým soudem Boží prozřetelnosti«. V dubnu 1653 rozehnal tzv. Malý parlament slovy: „Udělám konec vašemu zasedání!" Když ho jeho někdejší přítel a předseda sněmovny Henry Van odmítl poslechnout, nařídil Cromwel svým mušketýrům, aby ho shodili ze židle. Sám se pak prohlásil lordem protektorem s prakticky diktátorskými pravomocemi. Jako takový prosadil celou řadu zákonů vycházejících ze zásad puritánské mravnosti. Po jeho smrti byla republika opět nahrazena královstvím.

PETR I. VELIKÝ
Nejvýznamnější ruský car rodu Romanovců, který své zemi otevřel »okno do Evropy« a přičinil se o řadu převratných reforem, si počínal jako ten nejbrutálnější despota. Když v roce 1698 potlačil povstání moskevských střelců, dal povstalce mučit a pak oběsit na stovkách šibenic rozmístěných po celé Moskvě. Když už nestačily šibenice, věšeli střelce na klády prostrčené střílnami v kremelských hradbách. Několik tisíc mrtvých těl pak car nechal viset celou zimu a teprve při jarní oblevě následujícího roku byla svezena do hromadných hrobů. Když se ve válce se Švédy o Baltské moře začala v ruském vojsku množit dezerce, přišel Petr I. s originálním trestem. Z každých tří dopadených dezertérů byl vždy jeden vylosovaný popraven, zbývající dva zbičováni a posláni na nucené práce. Před tím jim ještě na levou ruku vypálili kříž. Car Petr Veliký se zapsal do dějin stejným zločinem jako jeho předchůdce Ivan Hrozný, a to vraždou vlastního syna a následníka trůnu Alexeje. Omlouvá ho snad jen to, že ho nezabil sám, ale nařídil strážným v Trubecké pevnosti, aby přehnaně pobožného careviče pro »neposlušnost« udusili polštářem.

MAXMILIEN ROBESPIERRE
Na první pohled drobný a nenápadný právník z Arrasu Maxmilien Robespierre byl v revolučním roce 1789 zvolen za poslance francouzského Národního shromáždění. V březnu následujícího roku se stal předsedou klubu jakobínů a několik měsíců po popravě krále Ludvíka XVI., v roce 1793, stanul v čele Výboru pro veřejné blaho. V této funkci rozpoutal masový teror proti skutečným i domnělým nepřátelům revoluce. Záminkou k tomu mu byla vražda radikálního lidového tribuna Jeana Paula Marata. „Svobody nelze dosáhnout, pokud zločinci nepřijdou o hlavu," prohlásil v této souvislosti Robespierre, přezdívaný Neúplatný. Pod gilotinou skončili představitelé klubu umírněných revolucionářů - girondistů, královna Marie Antoninetta, někdejší milenka krále Ludvíka XV. madam Dubarry, významný chemik a revolucionář Antoine Lavoisier a nakonec i Robespierrovi druhové jako Georges Danton či Camill Desmounlines. Revoluční tribunál vynášel denně rozsudky smrti, přičemž jejich počet neustále rostl. Jen od 11. června do 26. července 1794 bylo v Paříži popraveno 1285 osob. Celkem si revoluční teror v letech 1793 až 1794 vyžádal asi 16 tisíc obětí. Nakonec se sami umírnění jakobíni ve strachu o vlastní život postarali o převrat, v Konventu označili Robespierra za tyrana a zbavili ho funkce. Do té doby všemocný předseda Výboru pro veřejné blaho byl pak zatčen a 28. července 1794 skončil sám pod gilotinou.

NAPOLEON BONAPARTE
Svou oslnivou vojenskou kariéru zahájil korsický rodák Napoleon Bonaparte jako důstojník francouzské revoluční armády. Po převratu v listopadu 1799 se jako první konzul stal faktickým pánem Francie. Provedl rozsáhlou reformu vlády a zákonů a prosadil tzv. Code civil, který zůstává základem francouzského práva dodnes. Roku 1804 se sám korunoval císařem. V prosinci následujícího roku porazil rakouskou a ruskou armádu u Slavkova a po vítězství nad spojeným pruským a saským vojskem u Jeny v říjnu 1806 ovládl takřka polovinu Evropy. O šest let později vtrhl do Ruska, svedl s carskou armádou nerozhodnou bitvu u Borodina, obsadil takřka vylidněnou Moskvu, ale po požáru byl donucen ji vyklidit. Následný ústup v kruté zimě se změnil v hrozivý debakl. Na ruských pláních zahynulo 342 610 francouzských vojáků. Celkem přišlo v Napoleonových službách o život milion mužů. On sám nakonec po porážkách u Lipska a Waterloo zemřel ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena.

VLADIMÍR ILJIČ LENIN
Ruský revolucionář I a vystudovaný 1 právník Vladimír Iljič Uljanov začal v roce 1901 podepisovat své články.
v exilovém levicovém tisku jako Lenin. Stal se vůdcem odštěpné bolševické frakce sociálně demokratické strany a po vypuknutí revoluce v Rusku v březnu 1917 se vrátil do vlasti. Napomohl mu k tomu generální štáb německé armády, protože se oprávněně domníval, že tak přispěje k vyřazení svého ruského protivníka v 1. světové válce z boje. V listopadu Lenin skutečně připravil bolševický převrat a uzavřel s Německem mír i za cenu obrovských územních ztrát. Jako předseda nové ruské vlády - Rady lidových komisařů - dal v lednu 1918 rozehnat ústavodárné shromáždění, protože v něm měli bolševici menšinu. Už 20. prosince předcházejícího roku rozhodl o založení Všeruského mimořádného výboru boje proti kontrarevoluci - Čeky, tajné policie s mimořádnými pravomocemi. S její pomocí rozpoutal v Rusku krutý teror.
Spolu s dalším předákem bolševiků Jakovem Sverdlovem byl osobně zodpovědný za zavraždění cara Mikuláše II. a jeho rodiny. V průběhu občanské války v letech 1918 až 1921 popravila Čeka přes 250 tisíc lidí. Navíc dekret z února 1919 jí přiznával právo zakládat koncentrační tábory. Protože se ruské hospodářství v letech občanské války prakticky zhroutilo a zemi zachvátil hlad, nutila Rudá armáda rolníky zásobovat města násilím. Jakýkoliv odpor byl tvrdě potlačován. „Deset kulek pro každého, kdo se postaví sovětské vládě," žádal tehdy Lenin na stránkách deníku Pravda. Atentát na Lenina 30. srpna 1918, při němž byl vážně zraněn, posloužil jako záminka k dalšímu vystupňování bolševického teroru. Bezprostředně po této události bylo v Moskvě a v Petrohradě zastřeleno 800 politických vězňů. Lenin dal nemilosrdně likvidovat členy jiných politických stran, příslušníky šlechty, duchovenstva a inteligence. V roce 1921 nařídil tvrdě potlačit vzpouru kronštatských námořníků, někdejších hrdinů revoluce. Ještě po záchvatu mozkové mrtvice o rok později osobně kontroloval seznamy »protisovětských živlů«, tedy bolševickému režimu nepohodlných osob, které měly být vypovězeny z Ruska. Vladimír Iljič Lenin vybudoval základy moderního totalitního státu s mohutným represivním aparátem, podřízeného jako »jedině správné« marxistické ideologii.

JOSIF VISSARIONOVIČ STALIN
Žádný z diktátorů 20. století nemá na svědomí tolik lidských životů jako sovětský vůdce Josif Vissarionovič Džugašvili, který přijal revoluční pseudonym Stalin. Tento bývalý student bohosloví z chudé gruzínské rodiny na sebe poprvé upozornil své soudruhy přepadením poštovního vozu s větší zásilkou peněz, při níž získal pro bolševickou stranu asi 350 tisíc rublů. Po revoluci 1917 se stal ve vládě komisařem pro národnosti, ale rozhodující okamžikem pro jeho vzestup bylo zvolení generálním tajemníkem bolševické strany v dubnu 1922. Při nepřítomnosti Lva Trockého, zakladatele Rudé armády, který se léčil u Černého moře, vzal si Stalin v lednu 1924 na starost organizaci Leninova pohřbu a postupně se sám pasoval na jeho nástupce. S pomocí dalších bolševických předáků Kameněva a Zinověva se pak zbavil svého oponenta Trockého, který byl donucen odejít do zahraničí. Poté začal likvidovat všechny své - ať už skutečné nebo domnělé - odpůrce. Odhaduje se, že má bezprostředně na svědomí neuvěřitelný počet 16 milionů vykonaných poprav. K tomu je ovšem třeba připočíst zhruba 15 milionů lidí, kteří zahynuli v táborech nucených prací na Sibiři a za polárním kruhem. Všechna velká vodní díla jako průplavy Moskva - Volha, Volha - Don či hydroelektrárnu Dněprostroj a další stavby socialismu vybudovali trestanci. Když v roce 1928 zahájil Stalin násilnou kolektivizaci zemědělství, záměrně přitom způsobil hladomor na Ukrajině, jemuž padlo za obět asi 20 procent tamního obyvatelstva. Po zinscenovaných procesech nechal popravit všechny Leninovy spolubojovníky jako Kameněva, Zinověva, Bucharina, Rykova, Radka a ostatní, v roce 1937 provedl rozsáhlou čistku ve velitelském sboru Rudé armády, při níž dal zlikvidovat takřka celou sovětskou generalitu včetně maršála MichailaTuchačevského. Měl zřejmě na svědomí i vlastní ženu Naděždu Aliujevovou, kterou patrně sám zastřelil v Kremlu v roce 1929, a stejně tak vdovu po Leninovi Naděždu Krupskou, jíž poslal k sedmdesátinám otrávený dort. Stalin nařídil násilné deportace celých národů jako krymských Tatarů, povolžských Němců, Čečenců, Kabardinců nebo Kalmyků. Podobně byla vysídlena na Sibiř část obyvatelstva pobaltských republik Estonska, Lotyšska a Litvy a také Moldávie. Po vítězství SSSR ve 2. světové válce hrubým politickým nátlakem rozšířil totalitní socialistický režim i do řady zemí východní a střední Evropy. Nebezpečný psychopat Stalin vytvořil v Sovětském svazu režim neustálého podezírání a strachu, jehož se nakonec stal sám obětí. Když byl v noci z 1. na 2. března 1953 stižen ve své vile u Moskvy mrtvicí a zůstal ležet na podlaze, báli se k němu příslušníci jeho ochranky vůbec přiblížit. Konečně přivolali všemocného ministra vnitra Lavrentije Beriju, který je záměrně odbyl s tím, že »soudruh Stalin spí«. Ve skutečnosti diktátor bez pomoci umíral.

BENITO MUSSOLINI
Bývalý socialistický novinář Benito Mussolini založil v roce 1919 nacionalisticky orientovaný Svaz účastníků války, zárodek pozdější fašistické strany. Pod záminkou komunistického nebezpečí začaly fašistické bojůvky terorizovat celou Itálii. V říjnu 1922 vedl Mussolini pochod fašistů na Řím, po němž byl zastrašeným králem Viktorem Emanuelem jmenován premiérem.
Své vítězství potvrdili fašisté o dva roky později ve zmanipulovaných volbách. Mussolini se zbavoval svých politických odpůrců, krátce po volbách byl například zavražděn socialistický poslanec Giacomo Matteoti, jiní byli ve zinscenovaných procesech odsouzeni na mnoho let do žaláře. Mussolini nastolil v zemi tuhý totalitní režim a nechal se nazývat ducem, tedy vůdcem. Po vojenských intervencích v Etiopii a Albánii zavlekl Itálii do války po boku hitlerovského Německa. Když se v roce 1943 spojenci vylodili na Sicílii, fašističtí soukmenovci Mussoliniho sesadili a uvěznili. Na Hitlerův rozkaz byl však vysvobozen německými výsadkáři a na severu Itálie pak vytvořil loutkovou vládu. Skončil velmi neslavně. Koncem dubna 1945 ho na útěku v převlečení za řadového německého vojáka zajali italští partyzáni. Bez soudu ho zastřelili a jeho mrtvolu vystavili pověšenou za nohy na jednom z náměstí v Miláně.

ADOLF HITLER
Rozhodně nejodpudivější diktátor 20. století Adolf Hitler se chtěl stát původně malířem. Po první světové válce, v níž byl jako dobrovolník v německé armádě raněn, vstoupil do Německé dělnické strany, kterou změnil na Národně socialistickou německou dělnickou stranu a stal se jejím prvním předsedou. V roce 1923 se zapletl do nezdařeného pokusu o svržení zemské vlády v Bavorsku. Byl pak krátce uvězněn v pevnosti Landsberg, kde napsal své programové dílo plné protižidovské nenávisti Mein Kampf. V roce 1932 se jeho nacisté stali nejsilnější politickou stranou v Německu a začátkem následujícího roku byl povolán do čela vlády. Po zinscenovaném požáru Říšského sněmu získal Hitler takřka absolutní moc a jeho protivníci, především z řad komunistů a sociálních demokratů, putovali do zřízených koncentračních táborů. O rok později se v »noci dlouhých nožů« zbavil možných konkurentů ve vlastní straně, když dal povraždit představitele nacistických ozbrojených bojůvek SA v čele s Ernstem Römem. V roce 1935 vydal rasové norimberské zákony, v nichž Židy prakticky zbavil všech práv, a o tři roky později za tzv. »křišťálové noci« zaútočili nacisté při celoněmeckém pogromu na synagogy a obchody židovských podnikatelů. V letech 1938 a 1939 zabral Hitler, za tichého přihlížení evropských velmocí Británie a Francie, Rakousko a Československo, kde okamžitě zahájil represe proti demokratickým silám. Začátkem září 1939 útokem na Polsko začal 2. světovou válku a v dalších letech postupně ovládl více než dvě třetiny Evropy včetně Francie. Na území okupovaného Polska dal zbudovat vyhlazovací tábory, kde při cílené likvidaci v plynových komorách zahynulo na 6 milionů evropských Židů, dále desetitisíce Slovanů, válečných zajatců, Romů a homosexuálů. Vedle těchto »továren na smrt« vzniklo zhruba 100 koncentračních táborů, kde trpěli příslušníci protinacistického odporu. Zvrat ve válce přinesla až porážka německé armády u Stalingradu v lednu 1943. O dva roky později se pokusila skupina protinacisticky smýšlejících důstojníků Hitlera zlikvidovat. Při výbuchu nastražené bomby ve velitelském bunkru ve východním Prusku, byl však diktátor jen lehce raněn a více než 180 spiklenců zaplatilo svůj odvážný pokus životem. Sám Hitler je však přežil pouze o několik měsíců. Vedl válku až do zničujícího konce a 30. dubna 1945 se po svatbě se svou milenkou Evou Braunovou zastřelil.

FRANCISCO FRANCO
Když se po volbách v roce 1936 dostala ve Španělsku k moci levicová vláda, vyvolal proti ní velitel španělských jednotek v Maroku, generál Francisco Franco, vojenský puč. S pomocí Mussoliniho Itálie a Hitlerova Německa se mu podařilo v takřka čtyřleté krvavé občanské válce porazit republikánskou armádu. Odhaduje se, že během ní zahynulo 400 tisíc až milion lidí.
Po svém vítězství se Franco prohlásil caudillem - vůdcem s diktátorskými pravomocemi. Španělská fašistická strana Falanga rozpoutala v zemi hrůzný teror proti všem levicovým a demokratickým silám. Za 2. světové války však Franco přes Hitlerovo naléhání zachoval neutralitu a po válce postupně omezil vliv Falangy a usiloval o dobré vztahy s USA. Po jeho smrti v roce 1975 byl ve Španělsku znovu obnoven demokratický systém.

MAO CE-TUNG
Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung si ve své krutosti, bezohlednosti a posedlosti vlastní osobou nijak nezadal ze sovětským diktátorem Stalinem. Despotické praktiky uplatňoval už na základně Rudé armády v Jen-anu v letech 2. světové války, kdy dal komunistickému spisovateli Wang Š-wejovi za satirický esej setnout hlavu sekerou. Po japonské kapitulaci pak Rudá armáda vyhnala z Číny vůdce nacionalistů Čankajška a 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung v Pekingu Čínskou lidovou republiku. Tento rolnický synek a absolvent pedagogické školy se chtěl ve všem všudy podobat velkým čínským císařům včetně přísně uzavřených přepychových dvorů a harémů s nesčetnými milenkami, ale ve skutečnosti je několikanásobně překonal. Neustále hovořil o »štěstí pracujících«, a přitom jeho fantasmagorické »velké skoky« způsobily jen hladomor a kulturní revoluce počátkem 60. let 20. století pouze bezuzdný teror, jemuž padly za oběť desítky milionů Číňanů. Třebaže se od jeho smrti v roce 1976 Čína radikálně změnila, jeho obrovský portrét stále zdobí jižní bránu Zakázaného města na náměstí Nebeského klidu a on sám je oficiálně označován za velkého revolucionáře.

FRANCOIS DUVALIER
Haitský diktátor Francois Duvalier, zvaný »Papa Doc«, pocházel z místní černošské rodiny a původně pracoval jako lékař. V roce 1946 byl jmenován vedoucím Národního úřadu pro zdravotnictví a krátce také působil jako ministr práce. V září 1957 byl zvolen prezidentem Haitské republiky, ale záhy změnil demokracii v tuhý diktátorský režim. Vytvořil si vlastní osobní gardu a soukromou armádu, s jejíž pomocí zastrašoval a vraždil všechny své odpůrce. K udržení své moci využíval také tajemných praktik náboženství voodoo. Sám sebe pak označoval za polobožské ztělesnění haitského národa, přičemž ekonomika země upadala a 90 procent obyvatelstva živořilo a zůstávalo negramotných. Když v roce 1971 »Papa Doc« zemřel, nahradil ho jeho syn Jean Claude Duvalier, řečený »Baby Doc«, který pokračoval v otcových diktátorských praktikách. V roce 1986 však definitivně ztratil podporu USA, musel uprchnout ze země a hledat si útočiště ve Francii.

IDI AMIN
Ugandský generál Idi Amin v roce 1971 svrhl ve své zemi legální vládu svého bývalého přítele, prezidenta Miltona Oboteho, a nastolil vojenskou diktaturu. Vyhnal ze země cizince, podporoval palestinské teroristy a nechal zavraždit nebo umučit na 300 tisíc lidí. „Sežral jsem je dřív, než sežrali oni mě," prohlásil cynicky. Nebyl daleko od pravdy. Když v roce 1979 dobyli vojáci sousední Tanzánie hlavní město Ugandy Entenebe, údajně nalezli v Aminově paláci ledničky plné lidského masa. Diktátorovi se však podařilo ze země uprchnout do Libye.

AUGUSTO PINOCHET
V září 1973 provedl osmapadesátiletý generál Augusto Pinochet, velitel pozemní armády, vojenský puč v Chile, kterým svrhl levicovou vládu prezidenta Salvadora Allendeho. Sám Allende byl zastřelen při útoku na prezidentský palác v hlavním městě Santiagu. Generál Pinochet pak rozpoutal krvavý teror, při němž bylo 130 tisíc politických odpůrců zatčeno, 2000 z nich bez soudu povražděno nebo umučeno a fotbalové stadiony proměněny v koncentrační tábory. V následujícím roce se Pinochet jako vůdce junty prohlásil prezidentem. Přestože zavedl tuhý režim vojenské diktatury a potlačoval politickou opozici, nelze mu upřít vyvedení chilské ekonomiky z krize. Teprve v říjnu 1988 však povolil uspořádání referenda, v němž se Chilané vyslovili pro svobodné volby a diktátorovo odstoupení. Pinochet je vskutku vyslyšel a v roce 1990 odstoupil z prezidentského úřadu, kde ho vystřídal vítěz svobodných voleb, křesťanský demokrat Patricio Aylwin.

POL POT
Původně se jmenoval Saloth Sar a z rodné Kambodže se vydal do Francie, i kde neúspěšně  studoval  slaboproudou Ielektrotechniku  a nadchl se pro komunistické ideály. Po návratu do vlasti se jako Pol Pot zapojil do partyzánského komunistického hnutí Rudých Khmerů a postupně se stal jejich vůdcem. Po pětileté občanské válce v dubnu 1975 svrhli Rudí Khmerové vojenský režim generála Lon Nola. V následujícím roce byl Pol Pot zvolen předsedou kambodžské vlády. Poté zahájil rozsáhlou »převýchovu« obyvatelstva, vysídlování měst a likvidaci inteligence, což si podle některých odhadů vyžádalo na 3 miliony obětí, tedy plnou třetinu všeho obyvatelstva. Počátkem roku 1979 učinila konec tomuto hrůznému režimu vietnamská armáda, která obsadila kambodžské hlavní město Phnompenh a dosadila umírněnou komunistickou vládu Heng Samrina. Předáci Rudých Khmerů utekli do džungle, kde pokračovali v partyzánském boji prakticky až do Pol Potovy smrti v roce 1998.

FIDEL CASTRO RUIZ
Syn bohatého latifundisty a vystudovaný právník Fidel Castro Ruiz se už v roce 1953 pokusil vyvolat povstání proti tehdejšímu kubánskému diktátorovi Fulgenciu Batistovi. Po nezdařeném útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba byl zajat a odsouzen k 15 letům vězení. Po dvou letech byl však po amnestii propuštěn a odjel do Mexika, kde zorganizoval skupinu podobně smýšlejících revolucionářů. Koncem roku 1956 se s nimi tajně vylodil na Kubě a probil se do hor Sierra Maestra, kde v krátké době vytvořil silnou partyzánskou armádu. Už počátkem ledna 1959 vstoupil Castro v čele povstaleckých jednotek do Havany a stal se předsedou kubánské revoluční vlády, když dosavadní diktátor Batista uprchl do Dominikánské republiky. Jedním z prvních kroků nového režimu bylo zestátnění amerického majetku, které vyvolalo odpor a obchodní blokádu Spojených států. V následujících letech změnil Castro kubánský režim v osobní diktaturu, zavedl tuhou cenzuru, zrušil všechny politické strany s výjimkou komunistické, v níž odstranil dosavadní vedení a sám se jmenoval jejím předsedou. Stejně tak se zbavoval někdejších spolubojovníků. Někteří se dostali do vězení poté, co odmítli přijmout komunistickou ideologii. Patrně dal také zavraždit jednoho z bývalých partyzánských vůdců Camila Ceinfuegose. Když ze zbídačeného a zotročeného ostrova začali obyvatelé ve stále větší míře unikat po moři do USA, Castro nařídil, aby po uprchlících pohraniční police bez milosti střílela. Od roku 1975 se na jeho příkaz kubánská armáda zapojila do občanské války v Angole a o dva roky později také v Etiopii, aby udržela u moci zdejší marxistické režimy. Po rozpadu Sovětského svazu, na jehož finančních injekcích byl Castrův režim bezprostředně závislý, kupodivu nedošlo k pádu diktatury na Kubě. Naopak pokračovalo potlačování občanských svobod a ve zinscenovaných procesech byly desítky disidentů odsouzeny k mnoha letům vězení. Dnes je šestasedmdesátiletý Castro nejdéle vládnoucím diktátorem na světě.

SADDÁM HUSAJN
V říjnu 1959 se tehdy dvaadvacetiletý Saddám Husajn spolu s dalšími mladými členy  Socialistické strany arabské obrody -    Baas pokusil zavraždit iráckého prezidenta, generála Abd al-Karíma Kásima. Po nezdařeném atentátu musel uprchnout do Egypta. Vrátil se teprve po Kásimově svržení v roce 1963. O pět let později došlo k dalšímu puči, po němž se dostala k moci strana Baas a Saddám Husajn jako zástupce ústředního tajemníka této strany se stal viceprezidentem. Z titulu této funkce měl na starosti bezpečnostní aparát a připravil rozsáhlé čistky, při nichž byli nemilosrdně likvidováni odpůrci jeho strany. Sám Husajn se na jejich popravách osobně podílel a jednoho z představitelů opozice dokonce usmrtil ve vaně s kyselinou solnou. V červenci 1979 nahradil v prezidentské funkci svého příbuzného, generála al-Bakra, a při této příležitosti rozpoutal nové kolo represí tentokrát mezi svými možnými konkurenty ve straně Baas. Pro údajné spiknutí bylo bývalých 22 iráckých představitelů popraveno a 33 dalších odsouzeno do vězení. Když si takto upevnil moc v Iráku, zahájil Husajn v následujícím roce válku proti Íránu. Trvala celkem osm let vyžádala si celkem 367 tisíc obětí na obou stranách. Irák v ní v rozporu s mezinárodními konvencemi použil chemické zbraně. Sotvaže byl na irácko-íránské frontě uzavřen mír, Husajn se krvavě vypořádal s Kurdy žijícími na severu Iráku. Na 65 kurdských vesnic nechal zaútočit otravnými plyny a asi 5 tisíc obyvatel přitom zahynulo. Kurdové, kterým se nepodařilo uprchnout, skončili v koncentračních táborech, nebo byli nemilosrdně likvidováni. V srpnu 1990 nařídil irácký diktátor vpád do Kuvajtu. Na tuto intervenci reagovala Organizace spojených národů žádostí, aby Irák stáhl své jednotky z okupované země. Když to odmítl učinit, zaútočily na Irák mnohonárodní síly v čele s USA a v únoru 1991 Kuvajt osvobodily. Kvůli podpoře islámského terorismu a podezření z vyvíjení zbraní hromadného ničení napadla Irák v březnu 2003 americká a britská vojska a po krátké válce svrhla režim Saddáma Husajna. Osud diktátora nebyl do uzávěrky tohoto vydání znám.

MUAMMAR KADDÁFÍ
Původně kapitán libyjské armády Muammar Kaddáfí spoluzaložil Organizaci svobodných důstojníků, která 1. září 1969 svrhla krále Idrise . Sám se pak prohlásil za vrchního velitele ozbrojených sil a předsedu Rady revolučního velení. Uzavřel britské a americké vojenské základny v zemi a zestátnil majetek zahraničních ropných společností. Svůj diktátorský a represivní režim založil na tradičních islámských zákonech a své názory shrnul v tzv. Zelené knize, v níž požadoval odstranění kapitalismu i komunismu. Ropné bohatství země využíval k financování řady teroristických organizací, včetně amerických Černých panterů, Irské republikánské armády, italských Rudých brigád a Organizace pro osvobození Palestiny. Na Kaddáfího popud se Libye zapletla do několika pokusů o státní převrat na Blízkém východě a do přípravy teroristických akcí v západní Evropě. V roce 1986 se Američané pokusili leteckým bombardováním odstranit tohoto iniciátora mezinárodního terorismu, Kaddáfí však unikl nezraněn. V průběhu 90. let minulého století poněkud zmírnil svoji zahraničně politickou angažovanost. V roce 1995 vyhostil ze země 30 tisíc palestinských uprchlíků a o čtyři roky později dokonce vydal mezinárodnímu soudu dva agenty libyjské tajné služby, kteří měli na svědomí uložení bomby v americkém dopravním letadle, které se v roce 1988 zřítilo nad skotským městečkem Lockerbie a při tom zahynulo 270 lidí.

SLOBODAN MILOŠEVIČ
Ctižádostivý právník a stranický aparátník Slobodan Miloševič byl v lednu 1986 zvolen předsedou ústředního výboru Svazu komunistů Srbska. Koncem 80. let minulého století se podílel na rozpoutání nacionalistické kampaně a následném zrušení dosavadní autonomie Kosova. V roce 1990 Svaz komunistů přejmenovaný na Socialistickou stranu zvítězil v srbských parlamentních volbách, Miloševič se stal v Srbsku prezidentem a soustředil ve svých rukou veškerou moc. V době rozpadu Jugoslávie podnítil vzpouru srbské menšiny v Chorvatsku. Když tato bývalá svazová republika vyhlásila na jaře 1991 nezávislost, napadla ji na Miloševičův rozkaz jugoslávská armáda. Na tento brutální zásah doprovázený masakry civilního obyvatelstva a rozsáhlými etnickými čistkami navázal v dubnu 1992 srbský útok na Bosnu a Hercegovinu. Krutá občanská válka mezi Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy, která si vyžádala tisíce obětí mezi civilním obyvatelstvem, skončila teprve v listopadu 1995, kdy byla v americkém Daytonu podepsána mírová dohoda. V roce 1997 byl Miloševič zvolen prezidentem Jugoslávie, už omezené jen na Srbsko a Černou Horu. O dva roky později vyvrcholily jím řízené brutální akce proti albánskému obyvatelstvu Kosova. Jejich zastavení si vynutil až vojenský zásah Severoatlantického paktu. V říjnu o rok později se Miloševič pokusil ve svůj prospěch zmanipulovat prezidentské volby, ale nakonec musel po mohutných demonstracích uznat vítězství předáka opozice Vojislava Koštunici a odstoupit. V červnu 2001 pak jugoslávská vláda výměnou za příslib finanční pomoci ve výši 1,28 miliardy dolarů vydala bývalého prezidenta Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, před nímž se zodpovídá ze zločinů genocidy.


 

KRUTÉ VYKŘIČNÍKY DĚJIN
Nejrozsáhlejší ukřižování nařídil v roce 71 př. n. l. velitel římské armády Marcus Licinius Crassus po porážce povstání
otroků vedených Spartakem. Podél silnice vedoucí z Capuje do Říma dal přibít na kříže šest tisíc zajatých otroků.
Největší úbytek obyvatelstva mají na svědomí španělští dobyvatelé po objevení Ameriky. V Mexiku se počet domorodého indiánského obyvatelstva snížil z 27 milionů v roce 1500 na pouhý 1 milion v roce 1600 a v Peru z původních 7 milionů lidí v roce 1500 o sto let později zbylo jen půl milionu. Tak drastický úbytek způsobily nejen kruté masakry, jichž se dobyvatelé dopouštěli na indiánech, ale především zavlečení do té doby v Americe  neznámých infekčních chorob, jako byly spalničky, neštovice a tyfus.
Nejkrvavější masakr představovala tzv. Bartolomějská noc, kterou vyvrcholily náboženské války ve Francii. Se souhlasem královny matky Kateřiny Medicejské napadli v noci z 24. i na 25. srpna katoličtí šlechtici rodu Guisů představitele hugenotů, francouzských protestantů, v čele s admirálem de Colignym. Během jediné noci bylo v Paříži povražděno více než 4000 osob. Přes zákaz mladého krále Karla IX. se pak masakry rozšířily i do dalších měst a celkem padlo náboženské nesnášenlivosti za oběť 70 tisíc hugenotů. První moderní  vyhlazovací válku předvedl americký            
unionistický generál William Sherman při svém tažení z Atlanty do Savannah v závěru konfliktu Severu a Jihu v roce  1864. Jeho vojsko za sebou zanechávalo šedesátimílový  pruh spálené země a dokonce vytrhávalo i kolejnice.
První koncentrační tábory, v nichž byly internovány i ženy a děti, kupodivu nezaložili ani Lenin, ani Stalin nebo Hitler, ale Britové v Jižní Africe v době búrské války v letech 1899 až 1902.
Nejbrutálnější potlačení demonstrace předvedla čínská armáda, když na pekingské S náměstí Nebeského klidu, i kde se shromáždili protestující S studenti, vjela 3. a 4. června 1989 s tanky. Při zásahu zahynulo na 2000 demonstrantů.


 

MASAKRY PO ČESKU
Také v dávných českých dějinách se vyskytovali krvaví despotové. Boleslav I., řečený Ukrutný, se v roce 935 zmocnil vlády zavražděním svého staršího bratra, později svatořečeného knížete Václava. Podle Kristiánovy legendy doprovázelo mocenský převrat  pobíjení Václavových příznivců:  „Ale vrahové svatého  mučedníka, nehodlajíce toho,  jejž až k smrti pronásledovali,  ani po smrti šetřiti, rychlou  jízdou do hradu Prahy pospíšili  a všechny jeho přátele - a věřme, že dobří lidé to byli, kteří k dobrému člověku přilnuli - rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili..."
Syn Boleslava I. Boleslav  II., řečený Pobožný, dal v roce 995 v Libici nad Cidlinou vyvraždit konkurenční rod Slavníkovců.  Útočníci - podle Kosmovy kroniky - „Jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili".
0 ještě strašnější masakr, tentokrát příslušníků rodu Vršovců, se postaral v roce 1108 kníže Svatopluk, údajně »zuřivější než tygr a divější než lev«. Kosmas nám zanechal velmi barvité líčení těchto pohnutých událostí: „ ...jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobniti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: »Máti má, máti má!« až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem..."