Helenisin blog

Vitam Vas

Souboje slavnych

Historie zná celou řadu případů, kdy se hrdiny soubojového střetnutí stali veřejně známí lidé, u nichž bychom něco takového nečekali. V některých případech se takový souboj stal pouhou drobnou epizodou jejich života, jindy jim zase přinesl velké nepříjemnosti.

Hvězdář bez nosu
V prosinci roku 1566 se za studijního pobytu v Rostocku tehdy dvacetiletý mladík, později slavný hvězdář Tycho de Brahe, pohádal na hostině  se svým dánským krajanem Manderupem Parbsjergerem. Profesor sice horké hlavy stačil uklidnit, ale nemohl zabránit tomu, aby se oba kohouti o několik dní později nepotkali na ulici. Nejdřív přišla na řadu drsná slova a pak padlo i vyzvání na souboj, k němuž dne 29. prosince skutečně došlo.
Protože soupeři nechtěli být nikým rušeni, vybrali si k boji trochu pochmurné místo, místní hřbitov. Sešli se zde až navečer, už za tmy, a právě tma měla vinu na tom, co se tu vzápětí událo. Zatímco totiž Parbsjerger zůstal nezraněn, přišel Brahe v boji o celý nos a ještě o kus ucha. Zranění sice nebylo nebezpečné, ale rozhodně bolestivé, navíc mládence toto doživotní viditelné zmrzačení velmi trápilo. Brahův rytířský charakter se však po souboji projevil tak, že se s Manderupem později usmířil a zůstali přáteli.

 


Tycho de Brahe
Roku 1546 se v přední dánské šlechtické rodině Brahe narodil chlapec Tyge. Už od dětství projevoval zájem o astronomii a matematiku. Když se později dostal na vychování ke svému vznešenému strýci, polatinštil si jméno na Tycho. Tento strýc mladíka záhy přijal za svého, protože sám neměl potomky. Měl dost prostředků nato, aby synovci umožnil vzdělání, takže mladý Brahe studoval nejprve na univerzitě v Kodani, později odešel do Lipska a pak ještě následoval Wittenberg, Basilej a Augsburg. Po ukončení studií vstoupil Brahe do služeb dánského krále Frederika II.., jenž mu na ostrově Hven, v zámku Uranienborgu, vybudoval hvězdárnu vybavenou tím nejlepším, co tehdejší doba znala. Devatenáct let strávených v královských službách patřilo nepochybně k nejkrásnějšímu období Braheho života. Roku 1599 byl povolán do Prahy k císaři Rudolfovi II., ale zde působil jen krátce, protože na podzim roku 1601 zemřel. Patřil k nejvýznamnějším hvězdářům z období před vynálezem dalekohledu a svým přesným pozorováním pohybu Slunce a planet připravil základy, s jejichž pomocí pak jeho nástupce Kepler definoval zákony o pohybu planet.

 

Zedník s mečem v ruce
Ani v kruzích anglických herců za alžbětinských časů nebývala o souboje nouze. Mezi známé duelanty patřil například Richard Burbage (nar. asi 1568), jenž obratně šermoval jak na jevišti, tak i mimo ně.
Mezi nejobávanější bojovníky však musíme počítat především herce a dramatika Bena Jonsona. Tento člověk výbušného temperamentu, původním povoláním zedník, měl rád jak dobré knihy, tak i dobré víno, ale pro silné slovo či ránu pěstí nikdy nešel příliš daleko. Své bojové kvality prokázal už v mládí, kdy za války v Nizozemí před zraky obou vojsk zabil svého protivníka a ukořistil jeho výstroj.
Není tedy divu, že ani v pozdější době, kdy už působil u divadla, figurovalo jeho jméno v několika soubojových historiích. Angličtí herci k tomu měli dobrou průpravu, protože v divadlech se často předváděly na jevišti bojové či soubojové scény dost realisticky. A protože diváci podobné bitky a šerm znali z každodenního života, nemohli herci na scéně nic předstírat.

Cejch na palci
Mezi nejznámější Jonsonovy souboje patří střetnutí, k němuž došlo dne 22. září 1598. Toho dne se totiž Jonson pohádal se svým kolegou Gabrielem Spencerem ze stejného divadelního souboru a oba se ještě týž den sešli s meči v rukou za městem. Spencer však měl smůlu, protože proti němu stál zkušený šermíř a souboj byl tedy krátký a jednoznačný. Zatímco Jonson utrpěl jen lehké škrábnutí na paži, Spencer zůstal ležet mrtev na místě souboje.
Také královna Alžběta se, podobně jako ostatní panovníci tehdejší Evropy, dívala na souboje velmi nevraživě a roku 1571 se rozhodla souboje zakázat. Tento zákaz byl v platnosti i v době Jonsonova souboje, a tak se herec vcelku oprávněně za tento svůj přestupek obával šibenice. Nakonec se však přece jen našel jistý vlivný přímluvce, takže celá tato nepříjemnost skončila pro Jonsona jen cejchem vypáleným na palci pravé ruky.

 


Na náhrobek se nevybralo
V srpnu roku 1637 zemřel dramatik Ben Jonson. Tento rváč a duelant, autor   mnoha her, zemřel pokojnou smrtí jako vážený muž. Jeho pohřeb do Westminsterského opatství byl pompézní událostí a zejména účast šlechty na této poslední cestě někdejšího zedníka byla nebývalá. Po jeho smrti se však na něho až příliš rychle zapomnělo – když se totiž uskutečnila sbírka na postavení pěkného náhrobku pro oblíbeného Jonsona, sebralo se tak málo peněz, že ze stavby nakonec sešlo.

 

I malíři se perou
Mezi slavnými malíři byl proslaveným rváčem Michelangelo Merisi, známý jako Caravaggio. Narodil se v září 1573 v Caravaggiu u Milána, v osmdesátých letech se učil malířskému umění nejprve u Peterzana, později byl v Římě pomocníkem u malíře Cesariho, řečeného „Cavaliere d´Arpino“. Caravaggio byl zakladatelem italského barokního realismu a když později našel svého mecenáše v kardinálovi Del Monte, stoupala jeho hvězda rychle vzhůru.
Bohužel jeho prchlivá povaha mu přinášela neustálé problémy, protože malíř dával svému okolí najevo nelibost mnohdy nevybíravými způsoby. Například roku 1600 jej žaloba viní, že zmlátil kolegu, o něco později zas musel čelit stížnosti, že hodil sluhovi do obličeje mísu artyčoků a roku 1605 zranil v bitce svého protivníka, takže musel vzápětí rychle uprchnout z Říma do Janova.

Osudné setkání v temné ulici
Nejdrastičtěji však do jeho už tak neklidného života zasáhlo střetnutí s Ranucciem Tomassonim, se kterým měl větší či menší neshody už od roku 1599. Počátkem června roku 1606 pak došlo na římské ulici Via della Scrofa k závěrečnému zúčtování mezi dvěma dlouholetými nepřáteli.
Zlostný Caravaggio se tehdy vracel ze zdejší míčovny v doprovodu boloňského kapitána Petronia Toppy a přítele Onoria Longhiho. Ve skupině byl ještě jeden muž, jehož jméno je dnes už neznámé. Skupinka však padla do oka Ranucciovi Tomassonimu. Ten opustil rychle svůj úkryt za rohem domu a upozornil svého bratra Franceska a švagry Ignazia a Federika, že nyní je vhodná příležitost k pomstě, a tak najednou stály proti sobě v ulici dvě skupiny zachmuřených mužů, jimž se po boku houpaly meče a dýky. Byli čtyři proti čtyřem, takže síly byly vyrovnány a netrvalo dlouho, když se na sebe obě tlupy zuřivě vrhly.

Krvavá bitka
Síla vzájemné nenávisti však proti sobě postavila dva úhlavní nepřátele, Caravaggia a Ranucia. Byl to především jejich boj. Řinčení čepelí, zlostné nadávky, dupot a těžké oddechování bylo slyšet po celé délce ulice, ale boj netrval dlouho.
Ranuccio byl tísněn útoky zručného šermíře Caravaggia a začal pomalu ustupovat. Jak pozpátku couval, upadl a malíř, jenž ho chtěl právě bodnout do stehna, už nestačil svou ránu zastavit, takže místo do nohy bodl Ranuccia do žaludku.
Ke zraněnému, ležícímu v krvi na zemi, se vrhl jeho bratr Francesco, aby ho bránil proti rozběsněnému Caravaggiovi, kterému zas přišel na pomoc kapitán Toppa. Ten naštěstí neměl tak horkou hlavu, takže stačil malíři zabránit, aby neprobodl i Francesca, sám ale přitom utržil nepříjemné zranění. Také Caravaggiovi už tekla krev z rány na hlavě, Onorio Longhi a onen neznámý muž z malířovy skupiny vyšli z boje bez úhony. Bitka pomalu končila a protivníci začali počítat utržené rány.
Na útěku
Kromě smrtelně raněného Ranuccia, jenž ve svém bytě téhož dne zemřel, dopadl nejhůř kapitán Toppa.  Místní lazebník mu ošetřil těžkou a bolestivou ránu na levé ruce a vytáhl z ní úlomky kosti. Kromě toho utržil Toppa i osm bodných ran do stehna a dokonce i do paty jej zasáhl meč některého z protivníků. Kapitán byl celý od krve a to zapříčinilo, že záhy skončil jako jediný ze rváčů ve vězení, protože jen těžko mohl tvrdit, že není jedním z účastníků této výtržnosti.      
Ostatní měli více štěstí a podařilo se jim Řím rychle opustit. Onorio Longhi odjel do Milána, Tomassoniho bratr a oba švagři se uchýlili do Parmy, protože toto město ovládali jejich příbuzní.
Caravaggio uprchl do Neapole, roku 1607 odjel na Maltu, kde měl v úmyslu vstoupit do řádu maltézských rytířů, místo toho však zde skončil ve vězení.
Nakonec uprchl na Sicílii, kde vytvořil svá poslední plátna a v červenci roku 1610 zemřel vysílením v Porto d´Ercole.  Obrazy tohoto bouřliváka patří dnes k ozdobám mnohých významných světových sbírek.

Obrazy za azyl
Mezi proslavené šermíře patřil i český malíř Karel Škréta, jehož otec Konrád Škréta byl úředníkem české královské komory. Mladý Škréta emigroval roku 1628 s matkou do Saska, krátce poté pak odjel do Itálie. Zde kromě malířského umění svědomitě studoval i tamější proslavené školy šermu, a zřejmě byl v obojím úspěšný, protože Italové, znalci šermu, mu brzy začali přezdívat Maestro Espadrone (spada- ital. meč). Škréta v Itálii zároveň přestoupil na katolickou víru a roku 1638 se po návratu do Čech usadil natrvalo v Praze. Byl pověstně prchlivý a tato vlastnost spolu se znalostí šermířského umění přispěla k tomu, že prý ještě i v pokročilém věku byl při sebemenší zámince ochoten tasit.
K jeho legendárním soubojům patří střetnutí s holandským malířem Ondřejem Oktavianem Pierrem, který žil už od roku 1656 v Praze a pracoval zde na mnoha zakázkách pro místní šlechtu. Příčina sporu mezi oběma malíři není přesně známa a je možné, že se jednalo o nějaký umělecký spor.
K souboji na kordy došlo dne 2. září 1673 před domem U černého kohouta v nynější pražské Rytířské ulici. Holandský malíř byl zabit a Škréta musel vzápětí využít azylu v kostele sv. Václava na Zderaze, protože na církevní půdě nemohl být zatčen. Traduje se, že z vděčnosti za poskytnuté útočiště namaloval zde během svého pobytu několik oltářních obrazů. 

 


Souboje ve Francii
Ve Francii se zejména v 16. století staly velkou módou souboje, ale jejich vrcholné období přišlo především za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Záminky byly vesměs malicherné, protože šlechta považovala souboj za své odvěké privilegium, takže hlavní bylo bít se, na důvodu příliš nezáleželo.
Tridentský koncil sice souboje odsoudil a ve Francii vyšlo několik protisoubojových ediktů, ale to nestačilo, obzvlášť když přistižení mohli zejména v časech Jindřicha IV. počítat s královou milostí. Hříšníci buď vyvázli zcela bez trestu nebo bylo potrestání spíše formální, přičemž obvyklým trestem bylo vyhnanství na určitou dobu. To ale na oblibě soubojů nic nezměnilo, protože šlechta přece musela dokazovat, že pohrdá smrtí.
Byl kardinál nepřítelem šlechty?
Vše se ale změnilo, když se dne 13. srpna 1624 stal prvním ministrem kardinál de Richelieu. Jedním z prvních slibů, které přitom Richelieu králi dal, bylo, že se bude ze všech sil snažit, aby pokořil pýchu šlechticů. Neznamenalo to ovšem, že by snad Richelieu byl nepřítelem šlechty, vždyť on sám byl šlechtic a byl dokonce všeobecně považován za dokonalý vzor šlechtických ctností. Naléhal i na krále, aby šlechtu všemožně podporoval. Byl však nepřítelem velkých magnátů, kteří svým vlivem ohrožovali trůn a dal i bořit jejich hrady. Podle jeho názoru šlechta měla být vždy loajální vůči panovníkovi a sloužit tak státu.
Naprostá většina důstojníků té doby byli šlechtici. Díky soubojům však hrozilo, že armáda bude brzy trpět nedostatkem velitelů, a to kardinál nemohl připustit. Navíc měl k soubojům i osobní nechuť, protože jeho otec kdysi zabil v souboji člověka a jeho nejstarší bratr byl roku 1619 v souboji zabit.
Edikt proti soubojům
Protože navíc šlechta považovala souboje za své odvěké privilegium, byla účast v souboji za kardinálových časů těžkým zločinem proti koruně. Kardinál tedy přiměl Ludvíka XIII. k tomu, aby v únoru 1626 byl vydán přísný edikt proti soubojům. Vyzvání k souboji mohlo provinilci vynést zabavení poloviny majetku, vyhnání z úřadu a případně i vyhnanství až na dobu tří let. Pokud k souboji došlo, ale nebyl nikdo zabit, mohl být vynesen trest ztráty šlechtického titulu, zbavení občanských práv a dokonce i trest smrti. Pokud došlo v souboji k zabití, byl takový duel pokládán za urážku královského majestátu, a tedy trestán smrtí.
Šlechta na tento přísný zákon reagovala popuzeně a počet soubojů naopak vzrostl. Jestliže až dosud byla známým pařížským soubojovým místem Písařská louka (Pré aux Clercs), nyní patřilo k dobrému tónu vystavovat soubojovou odvahu na odiv veřejně. Rytíř de Breteuil  a rytíř de Gravelles se bili na jedné z pařížských ulic v pravé poledne, dva mušketýři se utkali před kostelem Panny Marie Vítězné (Notre Dame des Victoires).

 

Král pařížských duelantů
Skutečným králem pařížských duelantů byl Francois de Montmorency-Luxemburg, hrabě de Bouteville, příslušník slavného a starého šlechtického rodu. Po boku tohoto šermíře bychom obvykle našli i jeho bratrance, hraběte de Chapelles, neméně odvážného, zručného a vždy ochotného tasit zbraň. Mezi svým patnáctým a osmadvacátým rokem se hrabě de Bouteville zúčastnil minimálně 22 soubojů. V jeho dlouhé kariéře duelanta si nemůžeme nevšimnout skutečnosti, že Bouteville byl jakýmsi typem provokatéra, který si souboje plánoval tak, aby co nejvíce dráždily jak panovníka, tak i církev, protože si pro své souboje často vybíral dny zasvěcené Bohu. Tak například dvakrát bojoval proti panu de Vaillac (14. května a 18. června 1623), oba tyto dny byla neděle.

Provokace v kostele
Ve výčtu Boutevillových soubojů patří však k těm nejskandálnějším událost, k níž došlo o velikonocích roku 1624. Už předtím měl de Bouteville nesrovnalosti s panem de Pontgibault, nešlo však o nijak vážná obvinění, Pontgibault se jen nechal slyšet, že hrabě de Bouteville rád vyhledává drobné šarvátky. Výsledkem tohoto výroku byl skandál, k němuž došlo přímo v kostele.
Souboj byl nejen revoltou proti soubojovým ediktům, ale i proti církvi.
Protože oba soupeři u sebe neměli kordy ani dýky, rozhodli se hned na místě použít pro utkání nože. Ale jeden z nich byl špičatější a ten druhý zase větší. Rozhodli se tedy, že budou pomocí mince losovat, kdo má který nůž získat. Ostřejší nůž připadl Boutevillovi a Pontgibault, na něhož vyšel ten horší, jej začal brousit o kamenný schod v kostele. Oba protivníci následující souboj přežili, ale provokace byla natolik drzá, že Bouteville musel se svými partnery urychleně opustit Paříž. Právě v té chvíli se ostatně projevila i skutečná a nikoli jen platonická solidarita šlechty, bez jejíž pomoci by se bylo Boutevillovi jen těžko podařilo uniknout. Soudní dvůr později prohlásil, že prchajícím pomáhalo v útěku kolem 200 osob a Bouteville dostal k dispozici i kočár se šesti koňmi.
 
Uprchlíky nikdo nepronásledoval
Když tedy nemohli soudci odsoudit skutečné viníky, dali v jejich nepřítomnosti pověsit už čtyři dny po souboji (tedy 28. dubna) na šibenici na náměstí de Gréve alespoň portréty uprchlíků. Ale už v noci z 28. na 29. dubna někdo šibenice podřezal a vyobrazení odsouzených ukradl.
Následující den přikázal pařížský parlament šibenice opět postavit a zároveň dal najevo, že dobře ví, odkud vítr fouká, protože příslušníkům šlechty i jejich sloužícím bylo zakázáno chodit po Paříži ve větším počtu. Úřady však nebyly ve svém konání příliš důsledné, protože uprchlíky nikdo nepronásledoval. Jen tak se proto mohlo stát, že před svým posledním soubojem v květnu 1627 byl Bouteville už dvakrát v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, a přitom byl stále naživu. To však neznamená, že by ustal ve svých provokacích. Byl například sekundantem pana de Chalais v souboji proti Thorignymu – tento souboj se již tradičně konal v neděli a navíc přesně v onen únorový den roku 1626, kdy král podepsal nejpřísnější edikt proti soubojům. V této tradici pokračoval Bouteville i při svém posledním souboji, jenž se konal dne 12. května 1627, v předvečer svátku „Nanebevstoupení Ježíše Krista“.

Zlatá mládež
Je však nutno přiznat, že hrabě de Bouteville i přes množství svých soubojů nebyl žádným profesionálním zabijákem. Bil se proto, že to považoval za nezadatelné právo svého šlechtického stavu a účast v soubojích byla tehdy i prestižní záležitostí šlechtických pubescentů, vždyť Bouteville se poprvé bil už ve věku 15 let.
Fenomén soubojů byl v těch časech mezi šlechtickou mládeží velmi rozšířený a čím více soubojů mladíci absolvovali, tím většího uznání dosáhli v očích svých vrstevníků. Nebylo přitom nutné protivníka v souboji usmrtit a ani soubojový „přeborník“ Bouteville své soky nezabíjel, pokud to situace přímo nevyžadovala.
Když roku 1623 měl Bouteville souboj s panem de La Contourem, který v průběhu boje upadl, využil Bouteville tohoto okamžiku k navázání přátelství. Roku 1625 v souboji s panem de Luppe přišel Boutevillovi během utkání na pomoc jeho bratranec de Chapelles se slovy: „Bratranče, přejete si, abych ho zabil?“ „Rozhodně ne, vždyť je to skvělý muž,“ odpověděl Bouteville.
Podobný průběh měl i souboj onoho květnového dne roku 1627, kdy proti Boutevillovi stál markýz de Beuvron. V jednu chvíli se Bouteville dostal do taktické výhody, namířil svou dýku na soupeřovo hrdlo a zvolal: „Budu-li chtít, zabiji tě!“ Ale než stačil markýz vyslovit něco víc, než, že Bouteville má pravdu, odhodil hrabě svou dýku a se slovy „To bych raději zemřel sám“ poraženého soupeře objal.

Zbytečná smrt přítele
Pokud to však situace vyžadovala, neváhal Bouteville prolít krev. Roku 1626 tak zabil v souboji svého přítele Thorignyho, se kterým krátce předtím nocoval v hostinci La Galére na předměstí sv. Jakuba. Kvůli nedostatku místa přitom spali oba muži na jedné posteli, což však nevadilo, aby se krátce nato neutkali v tragickém souboji. Bouteville se přitom o Thorignym vyjadřoval vždy s úctou a přál si být jeho přítelem.  
Bouteville se chtěl bít nikoli kvůli nepřátelství, ale kvůli své reputaci. Nebylo možné nebít se s Boutevillem, který požíval úcty a uznání mezi svými vrstevníky, protože jiným způsobem, než soubojem nebylo možno se s ním smířit. V opačném případě by spor zůstal nevyřešen a Bouteville takové situace neuznával. Příčiny takových soubojů však byly skutečně spíše formální. Například jako důvod k souboji mezi Boutevillem a La Contourem posloužila záminka, že La Contour prý jakousi historku vyprávěnou Boutevillem označil za neúplnou. Příčinou souboje s panem de Luppe zas bylo tvrzení jisté dámy, že de Luppe je obratnější. Podobně „vážná“ byla i roztržka s Thorignym, zde byl ale konec tragičtější, než jindy. Pařížský parlament Boutevilla odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti, ale hrabě na rozsudek nečekal a hledal azyl za hranicemi Francie. Od počátku roku 1627 se i se svým bratrancem Chapellesem zdržoval v Bruselu.

Nepomohla ani přísaha
Zde jej v prvních měsících onoho roku vyhledal markýz de Beuvron, který měl už z dřívějška s Boutevillem dlouhodobý spor. Některé další prameny zas uvádějí, že chtěl pomstít jednu z předchozích obětí slavného duelanta. O Beuvronově cestě do Bruselu věděl i královský dvůr a Ludvík XIII. se ze všech sil snažil možnému nadcházejícímu souboji zabránit. Obrátil se proto písemně na tehdejšího španělského místodržitele v Bruselu Ambrosia Spinolu s přáním, aby souboji předešel.
Spinola uspořádal večeři, na níž pozval oba soupeře, kde žádal jejich přísahu, že své spory se nepokusí řešit soubojem. Protože oběma stranám nic jiného nezbývalo, nakonec byl tento slib skutečně dán. Ale ani Beuvron ani Bouteville nepokládali tímto celou záležitost za uzavřenou, protože hned po skončení večeře, když opustili místodržitelův dům, zašeptal venku markýz Boutevillovi, že pokud je on, Beuvron, schopen udržet ve své ruce meč, nebude pokládat tuto záležitost za uzavřenou.
Bouteville však váhal, protože nechtěl porušit slovo dané Spinolovi. Bevron své výzvy několikrát opakoval a Boutevillova soubojová duše, která se navíc stále nemohla smířit s přísným zákazem soubojů v jeho vlasti, nakonec podlehla. Bylo dohodnuto, že souboj bude a dojde k němu přímo na Královském náměstí v Paříži, kam se oba uprchlíci, Bouteville i Chapelles, tajně vrátí. Riziko bylo veliké, ale oba doufali, že se jim s všemožnou pomocí šlechtických kruhů opět podaří šťastně uniknout.

Poslední souboj
Sešli se pak v jednom domě nedaleko Královského náměstí a dohodli, že k souboji dojde právě zde. Když se později soudci dotazovali Boutevilla a Chapellese, proč vybrali právě toto místo, bylo jim řečeno, že zde se bili i mnozí jiní, proč by se zde tedy nemohli bít i oni. Touto odpovědí poukazovali oba duelanti na to, že na Place Royale se konaly i mnohé turnaje a zábavy pro šlechtické diváky. Ve skutečnosti krvavé divadlo, které se zde chystalo, mělo být jak soubojem tak i výzvou.
V odpoledních hodinách v neděli dne 12. května 1627 se tedy na Královském náměstí sešla skupina šesti urozených mužů. S hrabětem de Bouteville zde byl jeho nerozlučný přítel des Champelles a dále pan de La Berthe, markýze de Beuvron doprovázeli jako sekundandi pan Bussy d´Amboise a De Buquet.
Očitý svědek, řemeslník, který na jednom z domů právě opravoval fasádu, později uvedl, že v 15.15 hodin oněměl úžasem, protože viděl přicházet na náměstí šest mužů, nesoucích kordy a dýky. Bez jakéhokoli zjevného důvodu se pak na sebe vrhli a bez předchozí hádky se navzájem „rozpárali.“
Na náměstí zůstal ležet mrtev pan de La Berthe, naopak druhá strana přišla o známého šermíře Bussyho d´Amboise, kterého zabil des Chapelles. Nyní už nebylo proč zdržovat se déle na místě souboje, takže Bouteville i jeho bratranec des Champelles urychleně opustili Paříž a prchli do Lotrinska. Snad doufali, že pouta stavovské soudržnosti a nedůslednost je i tentokrát ochrání. Ale podcenili rozruch, který tento poslední souboj způsobil a také královo i kardinálovo rozhořčení nad tak provokativním porušením nedávného protisoubojového ediktu.

Kardinál de Richelieu trval na trestu
Úřady si v tomto případě nemohly dovolit, aby viníci unikli. Pátrání tedy bylo důsledné a oba muži byli zanedlouho zatčeni v lotrinském městečku Lagny. Bezpečnostní opatření při jejich převozu zpět do Paříže byla vskutku nebývalá,  jejich kočár doprovázelo více než 500 mužů. Za oběma provinilci pak zakrátko zapadla pevná vrata Bastily. 
Soudní proces s oběma provinilci vzbudil velkou pozornost a stal se senzací té doby. V Paříži se o Boutevillových soubojích vyprávělo už přinejmenším dva roky, a tak se snad nenašel ve městě nikdo, kdo by se o proces nezajímal. Žádosti o milost proto vyšly i ve formě brožurek a noviny Le Mercure je reprodukovaly jako „Prosbu madame de Bouteville ku králi Ludvíku XIII“. Bylo však od počátku zřejmé, že proces sleduje vyšší zájmy a na soudce jsou vyvíjeny tlaky, aby soudili a také odsoudili. Ačkoli kardinál de Richelieu prohlásil, že „každé ušlechtilé srdce musí mít soucit s oním nebohým šlechticem, tak mladým a tak odvážným“, byl to právě on, kdo stál v pozadí celého procesu a trval na přísném potrestání obou provinilců.
Ti si patrně nedělali žádné iluze o tom, jaký osud je čeká. Souboj na Královském náměstí byl urážkou majestátu a oni věděli, že za to se platí. 

Poprava krále soubojů
Rozsudek byl vynesen vzápětí a byl takový, jak bylo všeobecně očekáváno. Hrabě de Bouteville a jeho bratranec des Chapelles byli odsouzeni k smrti mečem. Poprava měla být vykonána dne 22. června 1627 na proslulém náměstí de Gréve.
V den popravy vyhlížela Paříž téměř jako obležené město. Už sám přesun obou odsouzených z Bastily do Conciergerie proběhl pro větší bezpečnost v noci a pod stráží 360 mužů. Přes ulice byly zátarasy a šest kumpanií obsadilo jak náměstí de Gréve, tak i přilehlé okolí. 
V sedm hodin ráno dne 22. června zavládlo na náměstí de Gréve ponuré ticho, ačkoli se zde tísnily celé davy zvědavců. Oba odsouzení byli přivedeni na popravní lešení, aniž na sobě dali znát strach či lítost, a zde pak poslední dějství života „krále soubojů“, hraběte de Bouteville a jeho druha de Chapellese skončilo. Diváky z řad měšťanů a především prostý lid zachvátila psychóza při pohledu na lešení zalité šlechtickou krví. 
 


Aby se knírek nepoškodil
Historka, která se traduje v souvislosti s touto popravou, dosti přesně dokresluje životní styl hraběte de Bouteville a je pěknou ukázkou mužské marnivosti. „Král soubojů“ byl na popraviště doprovázen biskupem z Nantes, který se jej při vstupu na popravní lešení zeptal: „Můj synu, nemysli už na marnosti tohoto světa. Nebo snad ještě myslíš na život?“ „Nikoli otče, myslím teď už jen na svůj knírek, aby se při popravě nepoškodil – je totiž nejkrásnější ve Francii“, zněla odpověď hraběte de Bouteville.

 

Příběh starého prince
Itálie byla kdysi pravlastí šermířského umění, takže o souboje zde nikdy nebyla nouze. Ještě i v druhé polovině 17. století, kdy se posléze šermíři Evropy dali spíše francouzskou cestou, můžeme nalézt v italských dějinách soubojů mnohé zajímavé příběhy. Jedním z těch nejslavnějších bezpochyby je i souboj mezi vévodou di Martina a hrabětem di Conversano. Onen „starý princ“ sehrál v tomto příběhu poněkud zvláštní a trochu rozporuplnou roli. Byl jednou z hlavních postav, a ačkoli nebyl přímým účastníkem souboje, byl oním „mužem v pozadí“.

Příliš velká urážka
Tato proslulá italská soubojová historie začala roku 1664 ve městě Ostuni, tedy v Apulii na jihu Itálie. . Postarší šlechtic, princ di Francavilla, prožíval na sklonku svého života dlouholeté spory se sousedem svého panství, hrabětem di Conversano. Jako obvykle musíme přiznat, že prvotní příčina nenávisti obou šlechticů je blíže neznámá a patrně se zpočátku nejednalo o nic závažného. Teprve časem spor vrcholil a posléze hrabě di Conversano vyzval prince di Francavilla na souboj kordy.
Starý velmož tento druh souboje kvůli svému vysokému věku odmítl, ale vzkázal, že by se nebránil souboji na pistole. V takovém případě by jeho vysoký věk nemusel být tak citelnou nevýhodou, ale to pochopil i hrabě di Conversano a možná právě z toho důvodu na požadavku kordového souboje trval. Princ měl dle jeho názoru vlastně jen dvě možnosti: buď výzvu přijmout a dát se v souboji zabít nebo nepřijmout a smířit se s tím, že jej hrabě bude všude označovat za zbabělce. Cítil se tedy pánem situace a snažil se situaci ještě více vyhrotit tím, že na veřejnosti udeřil prince mečem v pochvě. Věděl, že po takové potupě se bude starý pán muset konečně nějak rozhodnout a oba možné způsoby řešení situace byly výhodnější spíše pro něho, tedy pro hraběte.

Soupeř v zastoupení
Princ di Francavilla po této veřejné urážce doslova žíznil po pomstě, v tom se hrabě nemýlil, ale starý velmož vymyslel ještě jiné, třetí řešení, s nímž hrabě nepočítal. Tehdejší soubojové zvyklosti v Itálii stále ještě připouštěly starý středověký způsob souboje prostřednictvím zástupce neboli šampióna. Nebylo to sice tehdy už příliš časté, ale také to nebylo ničím zakázáno. Princ tedy navrhl jako svého zástupce v souboji vévodu di Martina, svého synovce. Vévoda byl ještě mladík a jeho vzdělávání dosud neskončilo, takže jeho strýček princ zároveň navrhl i roční odklad souboje, dokud prý vévoda neskončí svá studia. Tento požadavek byl všemi zúčastněnými stranami shledán jako oprávněný a s tím se také všichni prozatím rozešli.

Falešný host
Hrabě však starého pána trochu podcenil, protože jak princi už špatně sloužily jeho vetché nohy, o to více pracovala jeho hlava. Princ, jenž byl více sžírán představou porážky a následného výsměchu, než strachem o život svého synovce, vymyslel prostou, ale zároveň nečekanou lest. Přemluvil jistého věrného šlechtice, jehož však hrabě neznal, aby se vypravil do zámku Conversano a tady požádal jako pocestný o krátké pohostinství.
Hrabě hosta skutečně přijal a onen šlechtic si pak na zámku stěžoval svému hostiteli na mnohé špatnosti, jichž se na něm dopustil princ di Francavilla. Během naoko srdečného hovoru zavedl návštěvník řeč i na šermířské umění, o němž věděl, že jej zámecký pán hojně pěstuje. Také návštěvník se v šermu dobře vyznal, a tak jej po několika cvičných utkáních hrabě vyzval, aby pobyl u něj na zámku nějaký čas a cvičil se s ním v šermu.
Patrně se před nadcházejícím soubojem chtěl častým cvičením dostat do dobré formy. Host s tímto návrhem souhlasil a zůstal tedy na zámku nějaký čas, který se posléze protáhl až na několik měsíců. Jen několik dní před pevně stanoveným datem nadcházejícího souboje se host s hrabětem rozloučil a pod záminkou návštěvy příbuzných z jeho zámku odcestoval. Jeho kroky ovšem vedly vzápětí rovnou k princi di Francavilla.
 
Jak na tlustého hraběte?

Po návratu k svému pravému pánu vypověděl ve stručnosti vše, co za dobu pobytu u hraběte di Conversano zjistil. Protože čas souboje se blížil, nebylo možno rozebírat všechny zjištěné finesy hraběcího šermu dopodrobna, ale důležitý se zdál být hlavně poznatek, že mladý vévoda di Martina musí dbát na počátku utkání až úzkostlivě na správnou a účinnou obranu.
Hrabě di Conversano byl znám jako dobrý šermíř, ale i krutý duelant, který nemá s protivníkem slitování. Protože ale začal být zejména v poslední době poněkud při těle, zdálo se, že správnou taktikou bude unavit ho zpočátku bezchybnou obranou, na níž hrabě vyčerpá svou impulsívnost a posléze bude natolik unaven, že bude muset přejít do obrany sám. Svou roli mohlo sehrát i postupné psychické vyčerpání hraběte, pokud se jeho útoky budou stále míjet cílem. Všechny tyto zásady onen šlechtic s mladým vévodou ještě několikrát zevrubně prohovořil, takže pan di Martina získal mnohé další cenné rady.
 Po teoretické i praktické stránce byl tedy na souboj dobře připraven, ale přesto nadcházející střetnutí nepodceňoval. Pro všechny případy sepsal řádnou poslední vůli, vyzpovídal se a před soubojem se dojemným způsobem rozloučil se svou matkou, která se pak odebrala do kaple, aby se zde modlila za šťastný návrat svého syna.

Chystám se zabít dítě!
Hrabě di Conversano, všeobecně pokládaný za vítěze nadcházejícího souboje, se připravoval jinak. Především objednal bohatou hostinu na oslavu svého budoucího vítězství, na niž sezval všechny své přátele. Loučení hraběte s manželkou bylo jen krátké. „Sbohem“, řekl jí. A jako očekávaný vítěz souboje nad nezkušeným mladíkem prohlásil na odchodu cynicky: „Vado a far un capretto.“  (Chystám se zabít dítě).
Oba protivníci a jejich doprovod se setkali na dohodnutém místě, na otevřeném prostoru před klášterem žebravých mnichů v Ostuni. Mniši však byli vyhlídkou na krvavý boj v blízkosti svého kláštera natolik znepokojeni, že svými modlitbami a opakovanými žádostmi nakonec donutili soupeře odejít na jiné místo.
Bylo zvoleno před kapucínským konventem rovněž v Ostuni a zde se situace opakovala. Ani otcové kapucíni nestáli o pochybnou čest sledovat zblízka nastávající střetnutí, ale tentokrát se už duelanti od svého záměru nedali odradit ani slavnostním procesím, ani přemlouváním biskupa a ostatních kněží. Na tyto prosby odpověděli posměchem a pak už boj začal.
 
Zálohované vítězství
Střetnutí trvalo dlouho a vévoda měl možnost ověřit si, že rady, které před soubojem obdržel, byly správné. Záhy zjistil, že hrabě po několika neúspěšných útocích začíná ztrácet dech a jeho obrana je čím dál pomalejší. Když pak vévoda posléze svého soka zranil, zastavil boj a rytířsky se ho zeptal, zda je s tímto výsledkem srozuměn  a navrhl ukončit boj. Ale hrabě, až do hloubi duše zasažen tímto nečekaným vývojem situace, všechny tyto nabídky pyšně odmítl a hnán slepou nenávistí a touhou po pomstě pokračoval dál v boji. Ve své zaslepenosti reagoval na vévodovy útoky čím dál pomaleji a nakonec utržil druhé zranění, jež bylo tentokrát smrtelné. Zvítězil soupeř, od něhož to nikdo neočekával, nad zkušeným a obávaným šampiónem.
Jako epilog může sloužit pozdější zjištění, že starý princ di Francavilla, jenž byl hnán stejnou touhou po pomstě jako jeho hraběcí protivník a jehož principy byly i stejně málo čestné, přece jen tak zcela nevěřil šermířským schopnostem svého synovce. Pro všechny případy proto najal ozbrojené muže, kteří měli hraběte di Conversano zavraždit cestou domů z vítězného souboje, to v případě, kdyby vévoda di Martina v boji podlehl. 

 


Důstojnická čest
Vědomí důstojnické cti mělo v minulých dobách velmi hluboké kořeny. Muž, který měl velet jiným a vést je mnohdy i na smrt, nemohl být beztrestně nařčen z ničeho, co by se jeho cti mohlo jakýmkoli způsobem dotknout.  Neznamenalo to ovšem, že pocit uražené důstojnické cti se musel řešit vždy jedině pomocí souboje.
Soubojové kodexy 19. století totiž rozdělují urážky do tří stupňů, z nichž pouze třetí, nejtěžší stupeň urážky, (například políček či jakýmkoli jiný úder) nemohl být ukončen jinak, nežli soubojem. První a druhý stupeň urážky, mezi něž patřilo třeba úmyslné přehlédnutí a neopětování vojenského pozdravu či otevřený posměch na veřejnosti, bylo možno podle soubojového kodexu Gustava Hergsella z roku 1891 vyřešit i vysvětlením, omluvou či odprošením.
Třetí stupeň urážky však nic takového nepřipouštěl, v takovém případě bývala dána přednost zbraním. Duelanti i jejich svědkové si byli dobře vědomi toho, že vážným způsobem porušují zákon (paragraf 158-165 rak. trestního zákoníku hrozil účastníkům souboje až dvacetiletým žalářem), nicméně obrana důstojnické cti byla přednější.
Souboj nebo jen potyčka?
Vojenský zákoník však činil jistý rozdíl, pokud se jednalo o souboj nebo jeho poněkud odlišnou formu, zvanou francouzsky „rencontre“. Když totiž důstojník ihned po urážce použil na obranu své cti zbraň, nejednalo se dle zákona o souboj, nýbrž o potyčku, a ta byla postihována daleko mírněji.
Při rencontre se nejednalo o skutečný souboj, takže bychom zde marně hledali sekundanty. Při klasickém souboji ovšem svědkové byli kvůli dodržování  dohodnutých pravidel nepostradatelní, takže jen ve zcela výjimečných případech probíhaly souboje v 19. století, beze svědků.

 

Souboj odpůrce soubojů
Zatímco jméno Karla Marxe zná dodnes většina Evropanů, jméno Ferdinanda Lasalla, jednoho ze zakladatelů německé sociální demokracie, osobnosti ve své době patrně významnější než Marx, znají dnes spíše jen historikové. Nás však tento zapřisáhlý odpůrce soubojů zajímá právě proto, že ironií osudu skončil svůj život právě v souboji.
Mladý a ohnivý revolucionář se ovšem nezabýval jen politickým bojem, nýbrž polykal život plnými doušky. Významnou roli v jeho životě sehrály především dvě ženy. Roli osudové ženy v Lasallově životě sehrála mladá, krásná a bohatá Helena Dönigesová, dcera bavorského diplomata. Tato mladá dáma se nezapsala do dějin ničím jiným, než právě tím, že se stala nepřímým viníkem Lasallovy smrti.

Uražená hrdost
Celý příběh začal, když se Lasalle v polovině roku 1864 potkal s aristokratkou Dönigesovou a vášnivě se do krásné šlechtičny zamiloval. Podle všeho se zdá, že ani slečně nebyl lhostejný, ale když se začalo nahlas hovořit o sňatku, zasáhl do věci rázně její otec. Ten byl rozhodně tomu, aby se do jeho aristokratické rodiny přiženil revolucionář. I sama Helena, jakožto poslušná dcera, se k němu začala chovat odmítavě.
Protože ale Lasalle ve svých pokusech o znovuzískání její přízně nepolevoval, jevil se jejímu otci jako jediná možnost sňatek jeho dcery s někým jiným.    Volba padla na rumunského šlechtice Janka Rakovicu.
Lasalle však nebyl zvyklý v životě tak snadno prohrávat a cítil se touto situací ponížen. Napsal proto Dönigesovi podrážděný a urážlivý dopis, ve kterém dokonce použil v souvislosti s jeho dcerou výraz „děvka“ a zároveň jej vyzval na souboj. Paradoxní je, že Lasalle v tomto případě zcela odhodil svou celoživotní zášť k soubojům, které považoval za zbabělý únik od rozumného řešení životních situací. Aby si aspoň trochu zachoval tvář pro případ, že by v souboji padl, napsal a dal si do kapsy lístek, že sám spáchal sebevraždu.

Smrt revolucionáře
Dívčin otec na Lasallovu soubojovu výzvu nereagoval, byl to jednak už starší muž v dobrém společenském postavení a jednak nechtěl dát najevo, že se jej, aristokrata, urážky revolucionáře dotkly. Vyřešil proto situaci tak, že hájení rodinné cti přenechal svému budoucímu zeti Rakovicovi. Ten 27. srpna 1864 poslal za Lasallem své sekundanty, hraběte Kaiserlingka a doktora Ardnta, kteří jej jeho jménem vyzvali na souboj. Jako zbraň byly zvoleny pistole s hladkými hlavněmi.
Zatímco Lasallův soupeř se na střelnici pilně připravoval, Lasalle o kondiční střelbu nejevil zájem. Před soubojem jen se svým sekundantem, plukovníkem von Rüstowem probíral souboj teoreticky.  
Časně ráno pak Lasalle odevzdal svému sekundantovi svou závěť a odebrali se na místo souboje. První výstřel vypálil rumunský šlechtic a zasáhl svého soupeře do pravého boku. Lasalle i přes toto těžké zranění dokázal sám ještě stisknout spoušť, ale jeho kulka neškodně hvízdla stranou.
Jeho sekundanti jej odvedli stranou, kde mu přítomný lékař poskytl první pomoc. Na první pohled však bylo zřejmé, že zranění je velmi těžké a jak se dalo očekávat, Lasalle mu 31. srpna 1864, tedy tři dny po osudném souboji, podlehl.

 


Více se dozvíte:
Vladimír Šindelář, Velká kniha o soubojích a duelantech, Praha 2004