Helenisin blog

Vitam Vas

Nejdrsnejsi veznice sveta

Jak se žije v nejdrsnějších věznicích světa 




Co jsou super maximální vězení a jak vypadá život v nich? Elektrické šoky, tvrdé tresty včetně bití, k obědu zapáchající rybí hlava, či nechutná polévka s plovoucími šváby a to vše ve společnosti všudypřítomných krys. Takovéto a často i horší nelidské podmínky panují v některých věznicích. Lidé zde často ztrácejí základní lidská práva a stávají se z nich pouhá zvířata.

Když se nebudete v takovéto věznici chovat ukázněně nebo jen malinko porušíte nějaké z pravidel, může se vám stát, že budete strčeni do „svlékací cely“. Teplota v místnosti dosahuje někdy i 50oC. Na sobě budete mít jen spodky a nedostanete ani ložní prádlo, kterým byste si mohli obalit postel, aby vás nepálila. Vězňové si dost často také stěžují na popření lékařské péče, výprasky nebo zadržování pošty. Pro hodně zlobivé jsou připravené i speciální metody jako „hog-tying“ (zdvojení pout na nohou a na rukou). Běžná pouta váží kolem tří kilogramů, ale při jejich zdvojení, nebo dokonce doplnění o další závaží, což si dozorci zvláště vychutnávají u nebezpečných recidivistů, může jejich váha dosáhnout až 12 kilogramů a to už je pořádná zátěž, které se vězeň nezbaví ani ve spánku. Oblíbeným „šprýmem“ dozorců jsou tak zvané kohoutí zápasy, kdy jsou do jedné cely zamčeni dva vězni, kteří se navzájem nesnášejí.

Kdo jsou „nejhorší z nejhorších“? Supermaximální vězení jsou určená pro sériové a masové vrahy jako byli Charlie Manson nebo Alberto de Salvo, známý spíš jako bostonský škrtič. V celách se supermaximální ostrahou končí i vrazi malých dětí, pedofilové, drogoví bossové, hlavy mafiánských gangů, či únosci. Najdeme zde však i zločince odsouzené za teroristické aktivity, obchod s lidmi či s jejich orgány, nebo za znásilnění. Podívejme se za zdi těch nejznámějších a nejtvrdších věznic na světě, kterým byste se měli zaručeně vyhnout.

Tvrdý režim v Guantanamu První zastávkou na naší cestě je věznice Guantanamo Bay na Kubě, do které se zavírají lidé podezřelí z teroristických útoků. Nedávno se našla videonahrávka, která má dokazovat týrání vězňů v tomto zajateckém táboře. Lidé podezřelí z teroristických přečinů jsou na ni drasticky vlečeni k výslechům, biti a nuceni se vysvlékat od půli těla dolů. Bývalí vězňové Shafiq Rasul a Asif Iqbal vypověděli, že tam existuje blok, kterému se říká „Romeo blok“ a v něm jsou muži často nazí po celý den.

Jaké to je být zavřený v Guantanamu? Cítíte se mizerně, jste pod neustálým tlakem, trpíte nedostatekem spánku a každý den vás vyslýchají! Jamal al-Harith, který byl vězněn v Guantanamu, řekl: „Vypínali naschvál vodu před modlitbami, takže jsme se nemohli umýt podle našeho náboženství“. Podle něho jsou v táboře X-Ray naprosto běžné rasové a náboženské posměšky, fyzické tresty jako vykrucování rukou a bití. Viděl také vězně připoutané ke dveřím cely po celé hodiny se špinavým pytlem na hlavě. Nejvíce ho zarazilo to, jakým způsobem jsou muslimští muži ponižováni. Dozorci k tomu využívají prostitutky, které mají za úkol je vzrušovat svými doteky na jejich nahých tělech. Dozorci si k těmto praktikám vybírali jen ty muže, u kterých bylo stoprocentně jisté, že ještě nikdy předtím neviděli odhalenou ženu a ty, kteří jsou silně věřící. Muži, kteří se vrátili z těchto procedur, byli strašně rozrušení a někteří řekli, že jim dívky roztíraly po těle menstruační krev, která pro muslima představuje strašné ponížení.

Fyzické násilí není tak strašné jako to psychické. Rány se hojí do jednoho týdne, ale rány na duši s vámi zůstávají po celý život. Dozorci s vámi u výslechu hrají psychologické hry a snaží se vás donutit k doznání za činy, které jste nespáchali. Lékařské ošetření je mizerné a může se vám stát že vás v cele plné krys překvapí i had či škorpión. K jídlu dostanete nejčastěji fazole a rýži, některé jídlo je prošlé a k pití je jen špinavá voda. Pouta máte na sobě více než patnáct hodin a ta se vám zařezávají do kůže.

Utrpení přichází v noci V centrální věznici Karachi v Pákistánu se ve třech vězeňských komplexech tísní devět tisíc lidí, ačkoliv je její kapacita pouze pro tři tisíce. Spolu s muži jsou ve vězení zavřené ženy, kterých je zde asi tři sta, a s nimi přibližně šedesát malých dětí, které by jinak skončily na ulici. Žije se tu v otřesných podmínkách a pořád vám tu někdo dýchá na krk. Jídlo moc chutně nevypadá a k pití si můžete dát jen vodu.

Nemoci na vás číhají za každým rohem a nejčastější chorobou, když nepočítám svrab, kterým trpí téměř všichni, je tuberkulóza. Minimálně čtyřicet lidí onemocnělo tuberkulózou, ale ve vězeňské nemocnici je hospitalizována jen polovina z nich. Lékařská péče je otřesná, chybí důležité léky a není zde nikdo, kdo by prováděl chirurgická ošetření. Do nemocnice, která je mimo vězení, se dostanou v akutních případech jen ti, co se chovali slušně a nikdy se nepokusili o útěk.

Nejhorší je to v noci, kdy vedle sebe leží i patnáct zpocených nemytých vězňů. Jsou pevně zaklíněni těsně vedle sebe, kdy jeden má hlavu u nohou druhého a naopak. V tak přeplněné věznici je každé místo drahé. Bojíte se jít i na záchod, protože víte, že když se zvednete, vaše místo zabere někdo jiný. V naprosté tmě slyšíte, jak pod vámi kmitají švábi a ostatní havěť. Cítíte hnilobný zápach z otevřeného záchodu, který je v rohu místnosti a modlíte se, aby jste se odsud dostali co nejrychleji pryč.

Thajské peklo Když budete zavřeni v maximálně střežené věznici Bang Kwang v Thajsku, je každému jasné, že si zde odpykáte minimálně pětadvacet let. Věznice je přeplněná a v jedné cele se tísní více než dvacet trestanců. Celkem je kolem vás osm tisíc lidí. Dostanete pouze jedno jídlo denně a většinou to bude rýže, která plave v masovém vývaru. O pořádném kusu masa, nebo aspoň trošce zeleniny si můžete nechat jenom zdát. Když budete mít štěstí můžete si pochutnat na rybí hlavě. Někteří hladoví vězni do sebe soukají šváby, kterých je tu všude plno. Ve vězení seženete snadněji drogy, než něco pořádného k snědku.

Fyzické tresty nejsou výjimkou ani zde. Pravidelně si dozorci vyberou jednoho z vás a pak přijde pořádný nářez holí do nohou a zad. Můžete také strávit několik měsíců v kobce, kde neuvidíte nic než černo černou tmu. Kolem vás se hemží spousta nemocí jako je tuberkulóza, virus HIV nebo žloutenka. Kromě těchto hojně rozšířených chorob můžete dostat žloutenku, svrab a jiné tropické nemoci, které se rozšiřují po celé věznici. Nejhorší je, že když onemocníte, musíte si ošetření a léky zaplatit. Mnoho chudých vězňů proto často umírá.

Když za vámi přijde vaše rodina, zavedou vás do velké návštěvní místnosti, kde se navzájem překřikuje minimálně dalších třicet lidí, kteří přišli za vašimi spoluvězni. Všichni návštěvníci musí být vhodně oblečeni. Nesmí mít holá ramena ani kotníky a pravidlem je, aby ve vlastním zájmu dozorce nikdy o nic nežádali. Jednoduše se musí mile usmívat a pak je bez problému pustí dovnitř. Rodiče nebo přátelé vám smí přinést jídlo, cigarety, knihy a časopisy bez sprostých obrázků.

S politickými vězni se Čína nemazlí Věznici Trisam najdeme 14 kilometrů západně od města Lhasa. Už z dálky v nás budí respekt. Odsouzení zločinci pracují na zeleninových plantážích nebo na staveništi, kde opracovávají kamenné bloky, které pak nosí na stavbu. Pracovat musí osm hodin denně a jednou za čtrnáct dní mají den volno. Namáhavá práce tyto lidi vysiluje a často na pracovišti omdlévají. Někdy jsou už tak slabí, že už ani nemohou chodit a musí se opírat o zdi.

Uvnitř tohoto zařízení najdeme kromě dospělých lidí také děti. Je jich zde víc než padesát. Hlídači jsou krutí na všechny vězně stejně. Nerozlišují děti od dospělých, protože pro ně jsou všichni havětí, která je nepřítelem republiky. Zcela normálně vás tam zbijí, občas vám dají elektrické šoky zvláště když jste žena. Dráty s elektrickým napětím nejraději přikládají na intimní partie vašeho těla. Dalším oblíbeným kouskem je rušení z nočního spánku. Rádi vás vyhazují ven do zimy, kde musíte mrznout několik hodin. Ženy nutí dělat sex s prasaty a psy.

Hodně vězňů zde umírá na následky bití a týrání. Jednou z obětí byla i Sherab Ngawang, která se do věznice dostala ve svých dvanácti letech, protože demonstrovala za nezávislost Tibetu. Zemřela ve svých patnácti letech. Dozorci ji mlátili tak dlouho, až jí způsobili vážné zranění žaludku a ledvin.

Drapchi je jako koncentrák Nachází se v Tibetské autonomní oblasti a vyniká nad všemi ostatními svou nevídanou tvrdostí. Násilí a kruté zacházení s vězni je zde denní záležitostí. Železná pouta, která se vám zařezávají do kůže, jsou příliš těžká a brání vám v klidném spánku i v noci. Jídla se vám dostává málo a vodu pijete z kaluží, pokud ovšem zaprší. Máte na sobě slabou košili a tenoučké kalhoty a holé zmrzlé nohy. Kolem vás se plouží shrbené postavy s umučenými tvářemi, pro které je smrt vykoupením. Dozorci mlátí bez rozdílu muže a ženy a nevadí jim dobít a zkopat malé děti.

Poměry v tomto vězení se dají nejlépe přirovnat ke koncentráku. Na útěk rozhodně zapomeňte, protože hlídači jsou všude. Každý, kdo se pokusí utéct, je bez milosti zastřelen. „Byli nás tak surově, že krev byla všude, na podlaze i na zdích. Vypadalo to tam jako na jatkách. Mlátili nás svými řemeny dokud se nepřetrhly. Pak používali elektrické tyče. Někteří z nás měli natržené uši, jiní poraněné hlavy,“ vypověděla budhistická jeptiška.

Děkuji vám, pane V uzbekistánské věznici Jaslyk jsou zavření ti, kteří jsou členy zakázaných organizací. Ani tady s vámi nejednají jako s lidmi. Těžká pouta vám brání v pohybu a ještě cítíte rány z minulého výprasku. Špinaví sedíte na přímém slunci v padesátistupňových teplotách a všude kolem je prach a písek, který se vám usazuje v čerstvých ranách. Každé ráno vás vyvlečou ven a při východu slunce musíte zpívat uzbekistánskou hymnu. Když ji zpíváte špatně, dostanete ránu. Pořádný výprask schytáte například i za neupravenou postel. A když vás bijí, musíte říkat: „Děkuji vám, pane,“ jinak vás budou bít do nekonečna. Každý den snášíte urážky, výsměch a sprosté nadávky. Mnoho vězňů umírá na následky hrubého zacházení. Po celé věznici řádí spousta nemocí, které jsou naprosto běžnou záležitostí v těchto drsných zařízeních. Lékařské pomoci se nedočkáte, jídlo nestojí ani za korunu a spíte v páchnoucích celách.

V Kresty kolují jehly Přijíždíme k vězení Kresty nedaleko ruského Petrohradu, které je tvořeno dvěma komplexy. Vybudované bylo na konci 19. století pro maximálně 2065 vězňů. Dnes se v tomto zařízení nachází 10 000 trestanců, kteří se mačkají v cele pro dvě osoby po dvanácti. V celé věznici je cítit zatuchlina, pot nemytých vězňů a splašky. Odsouzení nesmějí mluvit se stráží a ani s námi. Při pohledu do jejich cimry máme pocit, že jsme v ponorce. Každý kousek je zacpaný lůžky a všude visí schnoucí prádlo. Okno je zakryté kovovými mřížemi, které sice umožňují přístup světlu, ale blokují pohled na vnější svět.

Vězňové vypadají mladí a jejich oholené hlavy je dělají ještě mladšími. Nosí ošuntělé a špinavé oblečení, hlavně volné kalhoty a svetry. Umývat se mohou jen jednou týdně. Jednou denně se dostanou na hřiště, kde se můžou protáhnout. K jídlu tu dostanete vodovou ovesnou kaši, kapustové listy, rybí polévku a chléb. V zimě je tu hrozná zima a vězňové mají dost často omrzliny. Léto je ještě horší! Věznice je postavená blízko bažin, takže vzduch je v letním období plný vlhkosti a komárů. Uvnitř věznice teploty dosahují i 40˚C. V celách pak nemůžete dýchat, vysvlékáte se do spodního prádla a všichni kolem vás smrdí potem. Kolem páchnoucího záchodu v cele, který je společný pro všechny, se hemží mouchy. Vnitřní nepsaný řád rozděluje muže na podřadné a privilegované. Podřadní muži slouží těm privilegovaným. Myjí jim nádobí, perou jim prádlo a občas posouží jako boxovací pytel. Pokusy o sebevraždu nejsou výjimkou.

V Kresty jsou hojně rozšířené drogy. Jehly se vyrábí z těch nejobyčejnějších věcí jako jsou třeba propisky a jsou velmi vzácné. Často kolují po věznici a není proto divu, že se zde rozšířily choroby jako je virus HIV a žloutenka. Mnozí dostanou ponorkovou nemoc a pokusí se o sebevraždu. Nejčastěji si podřezávají zápěstí. Příčinou těchto zoufalých pokusů jsou nejen nelidské podmínky ve vězení, ale i odloučení od rodiny. Návštěvy se za vámi nedostanou, proto se kolem věznice shlukují lidé, kteří zde čekají na zprávu. Přes zeď svým blízkým hází dopisy, cigarety, nějaké jídlo či oblečení. Není dne, kdy by tady někdo nestál.

Nápravné zařízení Tamms je proslulé tvrdostí Tamms je jedinou supermaximální věznicí v americkém státě Illinois. Vybudovaná je na 95 hektarech severně od města Tamms. Vězní muže obviněné z těch nejhorších přečinů. Platí zde velmi ostrá bezpečnostní pravidla. V jedné společenské místnosti může pobývat maximálně šest mužů. Mají zakázané mluvit jeden na druhého a oslovovat strážníky. Na každého chovance připadají minimálně dva dozorci. V celách nenajdeme nic, co by se dalo rozbít nebo nějak využít k útěku. Všechna zařízení v cele až po světla jsou nezničitelná. Všechen život ve věznici řídí jedno velké kontrolní centrum, od odemykání dveří až po splachování.

Trestanci sem vstupují s minimálními privilegii, které si postupem času mohou za dobré chování rozšířit. Celé dny jsou zamčeni v temných buňkách. Nemůžou si na zdi vylepit ani plakát. Nemají povolené telefonické hovory, sportovní aktivity nebo televizi. Povolení pracovat nebo se vzdělávat dostanou jen ti, co se chovají ukázněně.

Všechny dopisy, balíky a ostatní věci, které přicházejí do budovy jsou zaměstnanci důkladně zkontrolovány. Při každém pohybu mimo celu se vězňům nasazují pouta. Každý den se dělají osobní prohlídky. Strážníci navíc chodí kolem cel a hlasitým hlukem budí spící vězně během dne každých třicet minut. Eugen Horton, který zde pobýval řekl: „Byl jsem svědkem případů, kdy se z vězňů stali šílenci, kteří se věšeli, podřezávali si žíly, mlátili se hlavou do zdi a chovali se agresivně, jak vůči strážníkům, tak i vězňům.“

Lenka Kosztolányiová

Smrtící injekce v Severní Karolíně Do cel smrti bylo v Severní Karolíně od roku 1910 posláno přes 1000 lidí. Odsouzení zde čekají na stanovení přesného termínu popravy. Po stanovení data se sedm dní před popravou musí přestěhovat do speciální cely, která je přilehlá k popravčí komoře. Během této týdenní lhůty si trestanci krátí čas koukáním na televizi, četbou a duchovním rozjímáním. Mají povolené sprchovat se až po dobu 15 minut. Navštívit je smí jejich právní zástupce, kněz či psycholog.

Popravy se vykonávají pouze smrtící injekcí. Před popravou je chovanec připevněn k lůžku a do každé ruky se mu zapíchne jehla, která se pak napojí na kapačku. V cele ho ještě naposledy navštíví kněz a odsouzený dostane právo říci svá poslední slova, která správce pečlivě zaznamená. Jakmile se svědkové popravy usadí na svá místa, odsouzeného přivezou do komory. Připojí ho ke kardiografu, kapačkám a stetoskopu. Správce oznamuje přísedícím, že je vše připravené a vrací se do komory, kde dá povel pokračovat.

Ze stříkaček se mu do žil dostávají chemické látky, které ho za pár minut usmrtí. První je thiopental sodný, který odsouzeného zbaví vědomí. Pankuronium bromidu zastaví jeho dýchání a finální látkou je chlorid draselný, po kterém mu přestane bít srdce. Po pěti minutách, kdy kardiograf nevykazuje žádnou srdeční činnost, je správcem prohlášen za mrtvého. Soudní lékař provádí ohledání, aby vše potvrdil. Dozorci vyprovázejí přísedící k výtahu a tělo mrtvého putuje do márnice.

Vězení pro ženy i pro děti Tvrdá vězení nejsou jen výsadou Spojených států. Pomineme-li často nelidské podmínky, panující ve vězeních rozvojových zemí, má i evropský kontinent své kriminály, které už při vyslovení místa budí u odsouzených hrůzu. Často až krutými podmínkami jsou pověstná některá vězení ve Francii. V největší věznici Evropy ve Fleury-Mérogis se tísní něco kolem 4500 tisíce vězňů, ačkoliv je její kapacita pouze pro 3184 lidí. Vládnou tam tvrdé vojenské podmínky, které mnohé vězně donutily až k sebevraždám. V červenci 2004 se zde oběsila i Oihane Errazkinová, která ještě před svou smrtí spolu s ostatními ženami protestovala proti špatným podmínkám v tomto vězení. Trestankyně a jejich malé děti zde žijí ve špinavých celách. Nedostatečná hygiena, přeplněnost a zastaralost je trnem v oku evropským humanitárním organizacím.

Stejně tak ve vězení Loos blízko Lille je situace přímo alarmující. V buňce, která má 9 m2, bydlí tři trestanci. V ženském oddělení se na 12 m2 mačká až pět žen. Pro představu jde o plochu tří tenisových stolů vedle sebe. Katastrofální je i lékařská péče včetně zubařské ordinace. Zařízení je malé, příliš staré a přeplněné. Ve dvou chatrných křídlech žije 1103 chovanců, což je trojnásobně víc než je kapacita tohoto zařízení. Třiatřicetiletá Charlotta, která prožila ve vězení Loos téměř osm let za vraždu svého

milence říká: „Po prvních měsících jsem si myslela, že to nepřežiji. Začala jsem se chovat jako zvíře, pak jsem myslela jako zvíře a nakonec jsem se zvířetem i stala. Mé vnímání času se soustředilo jen na chvíle podávání jídla a vynášení splašků. Úplně nevědomky jsem drápala zdi svými nehty až do krve. V noci jsem pak často vyla hrůzou a bolestí jako pes…“